Envy

První vůz z kolony zastavil, zvířata protáhla krky a otřepala se. V tom dusnu štípal zvířený prach v nose, slunce vysoko na obloze nepěkně pálilo.
Hradby města měli na dosah a i když všichni chtěli být co nevidět tam, aby svlažili hrdla v krčmě a aby prodali své zboží, podivili se jako prve vozka vpředu, co to zaslechli za podivný zvuk.
Byl to pláč.
Konečně se prach usadil a pochvíli bylo vidět, že na kraji silnice u hraničního kamene sedí muž, který zoufale naříká.
Muž na kozlíku prvního vozu, vedoucí výpravy, se střetl pohledem se svým přítelem, který jel vedle něho koňmo. Zvedl obočí a anižby na sebe promluvili, oba sesedli. Vozka pak vyplivl sežvýkaný tabák, se kterým si až dosud pohrával v puse.
Rukávem si otřel ústa a posunul si klobouk víc do týla. Ještě chvíli si protahoval nohy zatuhlé po dlouhém sezení a pak se houpavě vydal k podivnému mužíkovi.
Jak si mohl všimnout, měl na sobě černý fráček se stojáčkem, který byl notně poznamenaný prachem a na několika místech byl roztržený. Kdysi módní košile pod ním byla už zažloutlá a motýlek byl silně na křivo. Kalhoty a boty na tom nebyly o mnoho lépe, stejně tak, jako jejich rozcuvhaný majitel.
Sedíc na hraničním kameni v takto tuboženém stavu hořce naříkal a plakal, až se nad ním srdce svírala. Dokonce i tak tvrdý muž, jako byl správce kolony zastavil svůj průvod, abymohl zjistit, co v tak šťastné zemi jako byla tato stojí za usedavý pláč.
Znovu si vyměnil zmatený pohled se svým kumpánem a nejistě přikročili blíže.
Drobný mužík, jako bych si jich ani nevšiml dál usedavě naříkal. Rozbité brýle mu dosud drželi na nose, asi zázrakem. Vlasy měl rozježené.
„Hola ty, povídám, co to tu fňukáš?“ optal se ho vůdce výpravy. Té, která stejně zvědavá jako on postupně vykukovala z poza svých vozů a vide, že jejich vůdce se nebojí přistupovala blíže, přilákána stejnou zvědavostí.
Mužík ještě několikrát popotáhl a žalostně zaštkal, než si uvědomil, že na něj padá něčí stín a snad si konečně všiml, že ta slova patřila jemu. Vzhlédl a vystavil svou uplakanou a potlučenou tvář slunci.
„K-kdo?“ vyhrkl nesouvisle, ještě se zalikaje. „J-já?“
„Povídám, co tu tak fňukáš?“ zopakoval upocený vůdce výpravy, znova si poposouvaje klobouk. „Přepadli tě snad? Povídám, nadechni se a řekni kloudné slovo člověče. Kdo jsi a kde ses tu tak vzal?“
Vůdce výpravy byl prostý člověk, odchovaný venkovem a pocestnými. Nikdy nechodil do školy a nevěděl, co je slušné vychování. Přesto však uměl číst na obloze znamení a věděl, kdy přijde déšť, kdy bude vichr, nebo kdy je bezpečné cestovat i za tmy. Sledoval cesty a věděl, kdy přijdou bandité, kde je jaká zkratka a kde nalézt tábořiště....byl to dobrý člověk, i když jednoduchý, nakonec svůj život zasvětil převádění kolon jako byla tato. A v této zemi, nebylo jemu rovného.
„Já-já jsem n-nebožtík.“ Vyhrkl mužík s rozježenými vlasy v ošoupaném fráčku. „A jsem tu p-protože mě nikde nechtějí.“ Znovu se dal do usedavého pláče a trvalo hodnou chvíli, než byl schopen popadnout dech. „N-nikdo mi nevěří, ale je to tak. Já jsem vlastně dávno m-mrtvý.“
Vůdce kolony mlčky naslouchal, viděl zděšení na tváři svého přítele, který uskočil stranou, on však zůstal stát a sledoval ten uzlíček neštěstí před sebou. „Povídám, cože to? Ty nejsi nebožtík, to já poznám. Povídám, nebožtíci se chovaj jinak, rozumíš?“
Vzápětí ovšem tento statný chlap zavrávoral, když viděl, jak jeho slova zapůsbila na drobného člověka jako rána. Nechápal, čím mu mohl ublížit a velmi jej polekalo vidět někoho tak usedavě plakat. Přišlo mu líto u srdce a tak se přemohl, aby k němu poklekl do prachu.
„Povídám, co je to s tebou? Asi tě tu někdo nechal, nebo tě přepadli, máš na kebulibouli. Slyšíš? Povídám, ty teď pojedeš s náma do města. A po cestě mi můžeš vyprávět. Já už toho slyšel tuze moc. Povídám, souhlasíš?“
Z jeho hlasu a z tónu, jakým svá školou neobroušená slova použil téměř odkapávala dobrota. Nebylo to často, kdy mohl někdoé vidět, že by chlap jako on s někým rozmlouval vlídně, jako kdyby mluvil s dítětem. Nad tím obrazem se lidé z kolony usmívali a sami přikyvovali, že jinak to být ani nemůže. Pomohli tedy vysílenému mužíku na kozlík, dali mu napít silného vína a do ruky mu vtiskli kus chleba.
O chvíli později se již celá kolona dala zase do pohybu a protože bylo kolem dost místa a silnice ustoupila polím cestám, brzy všichni jeli poblíž prvního vozu, aby naslouchali svému průvodci s laskavým srdcem a muži, který byl velmi zvláštní.
Mužík ještě chvíli plakal, ale protože chléb byl až hříšně voňavý a on byl skutečně již týden po smrti, zlákalo jej něco z živého světa, že dočista zapomněl na své trápení. Bázlivě sevřel chléb v rukou a malý kousek odtrhl. Vložil si jej do úst a oči se mu znovu zalily slzami, když jej polykal.
Vozka trpělivě čekal, věděl, že pravý čas přijde a tak si pobrukoval pár not a mlaskal na své koně, aby se zvolna ubírali k městu před nimi. Do večera svou družinu bezpečně dostane přes hradby a tak už nebylo kam spěchat. Zde jim nebezpečí nehrozí.
Když sivšiml, že mužík dožvýkal chléb a znovu upil vína z měchu, konečně promluvil stejně konejšivě jako když pomáhali jeho společníku na kozlík.
„Povídám, ty vůbec nevypadáš jako nebožtík.“
Ovšem tento drobný, hubený a rozcuchaný mužík sebou trhnul a poposunul si rozbité brýle po ušpinavém nosu. „Baže, nevypadám jako nebožtík, ale před týdnem mi strojili pohřeb. V městě, kam jedeš mě pochovali do země a dva dny jsem v ní byl.“ Odpověděl vyčerpaně.
Vozka na něj pohlédl, koutkem oka zahlédl jak se jeho druh jedoucí na koni vedle vozu pokřižoval. „Povídám, vypadáš sice ošuměle a máš na obličeji boule jako vrata, ale na nebožtíka nevypadáš. Proč bys pak pobíhal po zemi? Mrtví přijdou do nebe a nebo do pekla.“ Odplivl ještě kousek tabátku, který mu uvízl mezi zuby.
Nebožtík párkrát popotáhl, ale už se znovu nerozplakal a tak mohl vcelku souvisle a bez koktání vypovědět, co se mu tedy stalo.
„V tom je ta potíž,“ začal svůj příběh, „moje rodina mi zaplatila krásný pohřeb a i když už jsem nebyl, viděl jsem je, jako kdybych tam byl s nimi. Stál jsem nad svou rakví a věděl jsem, že až to skončí, přijde si pro mě anděl, nebo čert.“ Pokrčil rameny.
„Ale nepřišel nikdo,“ znovu popotáhl. „Byl jsem mrtvý, ale nikdo nepřišel, aby mi řekl kam mám jít. Byl jsem tam sám a nemohl jsem se hnout, i když moje žena a děti dávno odešli od hrobu. Až pozdě v noci se kousek odemně otevřela zem a vyšel z ní čert, že prý můžu jít k nim.
Pral jsem se ho, proč pro mě nepřišel už dřív, že jsem mrtev celý den, ale on že to není jeho starost. že když mě ale nebe nechce, tak mám jít k němu.“ Přerušil své vyprávění nebožtík, aby se mohl opět posilnit kořeněným vínem.
„Cos udělal, pane?“ vyhrkl muž, jedoucí vedle vozu na grošované kobylce. „Utekls od čerta?“
Mužík se roztřásl chladem, když si na to vzpomněl a tak mu vozka podal houni, kterou si schovával za kozlíkem. „Povídám, žádný spěch.“
Mužík se zabalil do deky a párkrát se trhavě nadechl. Při vzpomínce na čerta mu nepřišlo vůbec úzko.
„A co bych nešel, říkal jsem si Matěji, asi jsi za života zlé vykonal, když o tebe nebe nejeví zájem. Chtěl jsem vykoupit svoje děti z hříchu, že tam klidně budu za ně.“
„Co se stalo?“ vypískla žena z vozu na druhé straně a dál si zakrývala rukou ústa. Měla vytřeštěné oči a visela jimi na rtech nebožtíka.
Tom se opět otřásla ramena žalem, chvíli mu trvalo než promluvil znovu. „I šel jhsem do pekla s ním. Cítil jsem jeho žát a nebylo to tak zlé. Ale před vstupem do pekla, tam kde čert přeskočil předemnou hořely plameny a když jsem chtěl projít já, nepustili mě dovnitř. Tak ten čert zavolal jiného čerta a pak dalšího a řekl jim, kde mě našel. Že na mě nebe zapomnělo a že jsem nebožtík.“
„A to ses nebál?“ zeptal se opět muž na grošované kobylce. „Do pekla?“
Vozka prvního vozu dobrácky zamlaskal a nic neříkal. Nechal opratě volně a tak se zvolna blížili k městu před nimi, krok za krokem, jak mělo být.
„I bál,“ odpověděl nebožtík a na chvíli se mu do hlasu vkradla ozvěda pláče. „Ale když jsem chtěl znovu projít, brána se zavřela a já pak viděl, jak za ní stojí jejich pán. Rozhněval se na toho čerta a na všechny ostatní čerty, švihal kolem ohnivými důtkami a spílal jim...no jako čert. Pak se podíval na mě ajá už myslel, že umřui z nova, když jsem viděl ty pekelné oči. Černoucí jako tma a pálili jako největší oheň, ale na mě nemohl, stál jsem před peklem a nemohl projít dál.“
Žena na vedlejším voze vypískla a dlaněmi si zakrývala celý obličej. Muž vedle ní byl bledý a opakoval si krátkou motlitbu, ač do té doby ho nikdo neslyšel říct cokoliv podobného.
„Cos udělal?“ našel odvahu zeptat se dál muž s grošovanou kobylkou.
Nebožtík pokrčil rameny. „Nemohl jsem dělat nic. Zabouchli předemnou dveře a vyhnali mě.“ Řekl teskně, čímž si vysloužil nepochopené výrazy lidí okolo. Jen vozka dál pomlaskával na své spřežení a díval se co chvíli na nebe a na horizont. Ať už si myslel co chtěl, neřekl nic.
„Tak jsem dál bloudil a jako nebožtík jsem se vydal na zemi, abych se podíval co dělá moje žena a moje děti. Našel jsem je, jak sedí u stolu a jak se smějí a povídají si. To jsem byl už tři dny mrtev. Dělali, jako kdybych nikdy nebyl ani živ.“
„Že jim není hamba!“ vykřikla ona žena z vedlejšího vozu, která se přestala schovávat. „To já bych tomu svýmu nikdy neudělala.“ S láskou se podívala na manžela po svém boku a pak si otřela pár slz, které jí kanuly po tvářích. „Nikdy!“
Nebožtík porkčil rameny. „To jsem si také myslel, ale když jsem viděl, že se smějí, bylo mi dobře. Měl jsem pocit, že je všechno jak má. Ale pak si mě všimli a já se lekl, protože jsem nevěděl, že jsem v pekle dostal zpátky zase svoje tělo. Nevím jak. Když mě viděli, křičeli a tak mě vyhnali s hůzou i z mého domu a z mého města. Vyhnali mě i ze země, chápete?“ opět se mu roztřásla ramena zármutkem a také se díval na horizont, k městu kam kolona mířila.
Vozka se na něj podíval a chápavě se usmál. Ostatní mlčeli.
„Povídám, tak si šel do nebe, co?“
Mužík si smutně povzdechl. „I šel.“ Odvětil prostě.
A tak ostatní úžasli, když se dal opět do vyprávění.
„Když jsem přišel k nebezský bráně viděl jsem u ní anděla. Měl opravdu křídla a na hlavě svatozář, jak se to kreslí v kostelích a jak si každý představuje už od mala. Na sobě bílé roucho utkané ze světla a velmi se podivil, když mě tam tak uviděl celého od sazí a s tělem. Byl jsem udýchaný, jak jsem šplhal do nebe. Je tam dlouhý žebřík, takový pozlacený. Třpytí se na dálku a u něho jsou taková odpočívadla z mraků, kde se můžete nadechnout před tím než vystoupáte až tam nahoru.“
Po jeho slověch všichni krom vozky, který se usmíval vzhládli k nebi a zatočila se jim hlava.
„Vážně jsi lezl až tam nahoru?“ zeptala se ona žena s obdivem. „Vždyť je to tak vysoko...“
Muž jedoucí na grošované kobylce úžasem oněměl.
„Inu, už to tak bude,“ přitakal nebožtík a na malou chvíli se usmál při té vzpomínce na anděla a na žebřík do nebe. „Ale když jsem tam vyšplhal, divili se všichni andělé, co tam dělám a tak zavolali svatého Petra a že prý mě nikde nemají na seznamu. A svatý Petr prohlížel jeden seznam za druhým a zjistil, že tam skutečně nejsem, a že jsem nebyl zapsaný ani na zemi.“ Popotáhl mužík a naprosto nevhodně si otřel nos rukávem, jako by byl malým dítětem.
„Neměli tě na seznamu?“ našel řeč muž s kobylkou. „To jako vůbec?“ A pocítil jak se mu sevřelo hrdlo nad tou představou, co když ani jeho nemají na seznamu?
„A chodil jsi do kostela? Věřil jsi v našeho Pána?“ zeptala se žena.
Nebožtík jen pokýval hlavou a podíval se na vozku, který se stále usmíval, zatímco se blížili k městu a jeho vůz hrkotal kupředu.
„I chodil, ale nic mi to platné nebylo. Nebyl jsem na seznamu a to jsem dával dary a přispíval v kostele na sbírky. Vůbec mi nepomohlo poslouchat každou neděli mši, nakonec svatý Petr vzlédl od seznamů a řekl, že nepatřím ani k nim. A tak jsem spadl z nebe ani nevím jak a dopadl jsem na tu cestu tady.“ Dokončil své vyprávění nebožtík, který již týden měl být na odpočinku.
Všichni úžasle mlčeli a dívali se na něho se směsicí nejistoty a nervozity. Náhle, když už znali jeho příběh, se nikdo neměl k tomu, aby s ním byť jen slovo promluvil a uzačali se ho bát. Přinesl jejich životu pochybnosti.
A protože během toho jejich povídání čas utíkal, přijeli už téměř k městu a opět se napojili na silnici, takže vozy musely jet zasebou. Dokonce i muž s grošovano kobylkou musel jet až za prvním vozem, aby se bezpečně vešli na cestu.
Když tedy osaměli, osmělil se vozka a podíval se na svého nebožtíka. „Povídám, když nikam nepatříš, co budeš dělat?“
Nebožtík k němu zvedl smutné a unavené oči a usmál se tak, jako prve vozka na něho. „I byl jsi ke mě dobrý a jako že jsem se Matěj jmenoval, povím ti to.“ Odmlčel se, protože oba věděli už dávno, snad ještě předtím, než se ten den potkali, co se má stát.
„Povídám, jsem rád, že jsem mohl dojet aspoň sem do toho města. Popros svojí ženu, aby mě na tom místě pochovala taky. Bude to určitě dobré místo.“
Nebožtík nesměle přikývl a přijal klobouk, který mu na hlavu posadil kočí a otěže jeho spřežení. „Povídám, viděl jsem to na nebi, že se to tak stane a cítil jsem už na cestě, že už to bude tuhle. A povídám, dobře se mi starej o koníky a dávej si pozor na cestách.“
„Budu, Převozníku.“ Špitl nebožtík, který převzal vládu nad životy těch, kteří je vloží do jeho rukou. Stak se tedy průvodcem na cestách. Vyměnili se ti, kteří vyměněni být měli a stal se tedy zázrak.
Když kolona dojela do města na náměstí, zjistili, že malý mužík v roztrahaném fráčku, který prošel peklem a spadl z nebe, nikde není. Jen vozka, který vypadal jako jindy se dál usmíval a díval se k nebi.
Jeho přítel s grošovanou kobylkou ho slyšel, ale nebyl si tím jist, jako kdyby říkal: „Závidím ti, příteli.“