Cesta do minulosti

Servírka unaveně pozorovala dva starce sedící u velikého rohového stolu. Mlčky tam seděli a tupě zírali na prázdná místa před sebou. Naštvaně přešlapovala na místě a sledovala tikající hodinky. Její směna skončila před patnácti minutami, jenomže ti starci ani zdaleka nevypadaly, že se chystají k odchodu. Nakonec to vzdala a přistoupila k nim ze svým falešným, pracovním úsměvem.
,,Pánové, omlouvám se, ale budeme zavírat.“
,,Ale jistě slečno, omlouváme se, to víte, už nám to tak nemyslí.“reagoval Steve a vytáhl z kapsy peněženku. John mu na ni položil ruku.
,,Nech to, platím já.“řekl a Steve se vděčně pousmál. John vytáhl bankovku z kapsy a vložil ji servírce do ruky. Vděčně se usmála a s poděkováním odešla.
,,Půjdeme?“zavelel Steve a začal si oblékat svůj kabát. John ho napodobil a jakmile se oblékli, vyšli z kavárny ven. Chvíli jenom tak postávali s rukama zaraženýma hluboko v kapsách, chránící se tak před nelítostným chladem.
,,Nechce se mi věřit tomu, že jsme zůstali už jenom my a Diana.”poznamenal smutně John. Dneska měli sraz ze střední školy po 50 letech, ale když tak obvolávali všechny známé, zjistili, že u jsou všichni mrtví. Všichni kromě jich a jejich spolužačky Diana, která ale dva dny před setkáním musela odejít do nemocnice. A tak zůstali sami dva.
,,Zastavíme se za ní, tedy?”otázal se Steve a John lehce přikývl. Steve vyrazil kupředu a John se s potížemi belhal za ním, opírajíc se o svou hůl.
,,Ne tak rychle, chceš mi přivodit infarkt?”postěžoval si a Steve se zastavil aby na něj počkal.
Zvolnili tempo a pomalu kráčeli ulicí zavalení v chmurných myšlenkách. Kráčeli opatrně kvůli namrzlému chodníku. Na tváře jim dopadaly malinké sněhové vločky. Večerní město šumělo svým životem. Slyšeli taneční hudbu z nějakého baru, jízdu aut po dálnici, fučivý vítr mezi stromy.
Procházeli kolem městského parku a Steve se po chvilce zastavil a uvažoval. Rozhlžel se kolem dokud se jeho zrak nezastavil na vysokém zasněženém smrku.
,,Počkej chvilku,”řekl Johnovi a urychleně ke stromu vyrazil.
,,Odpočinek mi bodne,”souhlasil John a opřel se o svou hůl.
Hank došel ke smrku a začal svou rukavicí oprašovat kmen. Pomalu strom obcházel až se nakonec zastavil ze zasněným pohledem. Prsty objížděl iniciály vyříznuté v kůře stromu a nevěřícně kroutil hlavou.
,,Johne, pojď sem, rychle!”zavolal na svého společníka který svým belhavým tempem vyrazil ke stromu.
,,Pche...prý rychle,”mumlal si pod vousy , ,,co to je?”zeptal se když uviděl iniciály, ale vzápětí mu to došlo. ,,No to snad... .” Koutky rtů se mu stočily do úsměvu když si vzpomněl, jak tady jako malé děti chodily se svými velkými dětskými láskami. Tehdy do stromů vyřezaly své iniciály S+P a J+T. Steve plus Paula a John plus Tereza. Steve se široce usmíval pod návalem vzpomínek.
,,Je to už tak dlouho,”uvědomil si John a Steve přitakával hlavou.
,,Život nám proplynul mezi prsty jako voda v...”
,,Ale prosímtě, nech si ty svoje filozofické citáty,”zabrblal John a vrátil se zpátky na chodník s unuděným výrazem.
,,Tys nikdy nechápal umění!”zakřičel za ním Steve a uraženě složil ruce.
,,No tak poď ty Sokrate.”vyzval ho John a s úsměvem pokračoval v chůzi. Steve ještě chvíli trucoval, ale nakonec se vydal za ním.
Venku se čím dál tím víc ochlazovalo a tak byli nuceni nasadit si čepice a rukavice. Mohli jet autobusem, ale ani jeden z ních nechtěl. Když byli mladší často takto chodili po večerech po venku ať už byla zima nebo léto. Dokázali takto hodiny debatoval o svých probléméch, zážitcích, vykládat si vtipné historky nebo uvažovat o budoucnosti. Čím starší ale byli, tím obtížnější bylo na to vzpomínat. John často bojoval s pocitem, že se z něj stal starý nepotřebný artefakt. Vzpomínal na doby, kdy mohl sportovat, kdy chodil na rande s holkami a trávil večery po diskotékách. Teď se každé ráno probuzel a první co uviděl byla jeho stará, zjizvená a vrásčitá tvář v zrcadle, šedivé vypadávající vlasy a zhrbená postava. Steve se necítil o moc líp. Oba dva s lístostí sledovali své fotky a videa z mládí a oba dva si přáli se do těch svobodných a naivních let vrátit.
,,Nad čím přemýšlíš?” zeptal se John Steva.
,,Myslíš, že jsem ještě přitažlivý?”
John tázavě zvedl jedno obočí.
,,Neumím si představit nic přitažlivějšího než kruh plešinky na hlavě a uvolňující se protéza v puse.”
,,Ale oje vnitřní kouzlo stále vydrželo, že ano?” ujišťoval se s vážnou tváří Steve. John se krátce uchechtl a ignorujíc Steva kráčel dál.
,,Dědku, stůj a odpověz!”zakřičel pobuřeně Steve a zamumlal si tiše pár lehkých nadávek. John se jen znovu zasmál a vybídl Steva ať si pohne.
,,Doufám, že ti upadne kloub ty rychlíku,”ucedil mezi zuby když Johna ,předjížděl'. Vzápětí se na něj ale usmál a oba dva starci se pobaveně rozesmáli. Jako za mlada.
Dorazili na náměstí. Bylo ověšeno vánočním osvětlením a všude kolem postávali vánoční trhy. Z reproduktorů se ozývala slabá vánoční hudba a John se pozastavil. Podíval se k jednomu z mnoha stánků a koutky rtů se mu skrčily.
Vysoká zrzavá holka byla zavěšena do vysokého tmavovlasého kluka, který popíjel svařák a povídal si s jiným tmavovlasým klukem který objímal menší hnědovlasou holku. Procházeli se mezi stánky a neustále se smáli. Ukázali na malý vláček stojící na rohu náměstí a rozběhli se k němu. Naskočili dovnitř a zabrali jedno minikupé. Vláček se rozjel a objížděl náměstí. Pozoroval vysokého kluka jak se naklání ke své přítelkyni a lehce jí líbá na čelo. Zrzka se pousmála a opřela se o jeho rameno. Vlak projel kolem Johna a zabočil za roh kde se stratil za dalšími stánky z dohledu.
John sklopil zrak k zemi a popošel o pár kroků dál.
,,Tahle procházka byla pěkně blbý nápad,”vytknul Stevovi, který jen otráveně zakoulel očima.
,,Přestaň si konečně stěžovat!”napomenul jej Steve.
,,Já si nestěžuju. Konstatuju.”oponoval John a odmlčel se. Steve si jen lehce povzdechl, ale nechal to být, protože věděl, že ho to brzy přejde.
Za necelých deset minut už stáli v nemocničním vestibulu před překážkou u které seděla mladá dívka. Četla si časopis a nahlas přežvykovala žvýkačku.
,,Návštěvní hodiny jsou od dvou do pěti.”oznámila jim, bez toho, aniž by zvedla hlavu.
,,Volal jsem dnes a mluvil s primářem. Jmenuji se Grant a jdu na návštěvu za známou.”řekl jí Steve a dívka na něj letmo pohlédla.
,,No tak jo.”Zvedla ruku a dotkla se nějakého tlačítka. Dveře zabzučely a John je otevřel. Prošli dlouhou bílou nemocniční chodbou, páchnoucí za dezinfekcí a vešli do pokoje 234.
,,Vypadáš krásně,”poznamenal Steve při pohledu na ležící Dianu, i když to zdaleka ani pravda nebyla. Dianina tvář byla pohublá a bledá, navíc ji z celého těla vyseli hadičky a infuze.
,,Vždycky jsi byl mizerný lhář Steve Grante.”poznamenala slabým hlasem a pousmála se.
Steve k ní přistoupil a políbil ji na tvář stejně jako John, který navíc z kapsy vytáhl velkou tabulku čokolády a vložil ji Dianě do stolku.
,,Být tebou, tak to zbaštím dřív než ti na to příjdou.”poradil ji s úměvem.
,,Tak co, jak se cítíš?”zajímal se Steve starostlivě.
,,V pohodě, jen si chvíli posmím a večer můžeme jít na diskotéku.”odpověděla ironikcy což vzbudilo úsměv i u Steva.
,,Jaký byl sraz?”
,,Ani jsme se do kavárny málem nevešli,”řekl John.
,,Moc nás už nezbylo, co.”
,,Peter je doma?”zeptal se Steve a myslel tím jejího manžela.
,,Někdo se musí starat o pejska, jinak by tady byl dnem i nocí.”
Diana se rozkašlala a Steve ji rychle přiložil k ústum hrnek s vodou.
,,Nesnáším, když jsem v takové situaci, že už se ani napít sama nezvládnu.”řekla nazlobeně a zklamaně.
,,Ty se z toho dostaneš. Podívej se na mně. Když mě chytnou nohy, tak si nejsem schopný zajít ani nakoupit a musím prosit toho fracka od sousedů.”snažil se ji utěšit Steve.
,,Ty aspoň, nepotřebuješ pomoc při umývání.”
,,Jenomže polévku sníst taky sám nedokážu, moje rozklepaná ruka se o to postará.”
,,To mi povídej,” souhlasiila Diana, ,,a co teprv ty ohromné bolesti kloubů.”
,,A zkoušela si Fastum gel?”
,,A dost!”přerušil jejich konverzaci John a pobuřeně kýval hlavou.
,,A že prý já si stěžuju. Jste jako ty staré babky, které nemají nic lepšího na práci, než si celý den stěžovat na to jaké je jejich tělo zhuntované.”
,,Já jsem stará babka.”poznamenala Diana a John ji chytl za ruku.
,,Ale to neznamená, že umíráš tak přestaň tímhle stylem mluvit.
,,No jo kaž vodu a pij víno.”utrousil pobuřeně Steve a John naštvaně zvedl palici do vzduchu.
,,Nech toho ti říkám.”
,,Praštíš mě?”provokoval Steve a nakláněl se hlavou blíž.
,,Nechte toho oba dva!”okřikla je Diana naoko rozzlobeně, ale ve skutečnosti se docela bavila. John i Steve se zklidnila a za chvíli už všichni tři nadšeně debatovali a vzpomínali. Jenomže čas se posunul kupředu a Steve si povšimnul, že Diana vypadá unaveně a zesláble. Podíval se na Johna, který si toho povšiml též a lehce přikývl hlavou. Řekli Dianě, že už vyrazí a rozloučili se s ní. Steve to nevydržel a kdy ji políbil na tvář ze tváří mu vytryskly slzy, protože tušil, že to je naposledy kdy ji vidí.
,,Zvladni to princezno,”zašeptal ji a ucítil, že Diana pláče taky. Po celou dobu ji vnímal jako svojí mladší sestřičku a teď když ji viděl v takovém stavu, nezvládl to. John vlídně položil dlaň na Stevovo rameno a lehce stiskl aby jej alespoň nějak podpořil. Steve se po chvíli odtáhl a otřel si slzy z obličeje. John se s ní rozloučil a s posledním zamáváním vyšli z jejího pokoje.
Z nemocnice vyšli zamušilejší a ustaranější než předtím. Přepadli je obrovský smutek, když si uvědomili co všechno už stratily a co ještě ztratit můžou. Mlčky kráčeli zpátky na náměstí. John se znovu zastavil, ale tentokrát před vysokou kašnou.
,,Nech už těch vzpomínek,”poradil mu Steve, ale John zvedl ruku aby mlčel.
,,Pamatuješ si na tu sázku?”zeptal se s pohledem stále upřeným ke kašně. Steve přebíhal očima z něj na kašnu a po chvíli si vzpomněl.
,,Jo, měl jsi tehdy skočit do kašny!”
,,Jo.”prohlásil John a stále na ní upíral svůj zamyšlený pohled.
,,Ne...,”řekl Steve, ,,to nemyslíš vážně.”
John položil svou hůlku na zem a vyrazil ke kašně.
,,Ty blázne jeden, chceš chytit zápal plic? Nech těch blbin a začni se chovat přiměřeně svému věku.”okřikl jej Steve, když sledoval jak si John odhodlaně sundává boty.
,,Ne, nebudu se chovat přiměřeně svému věku. Nebudu sedět na svém zhnilém zadku a přemýšlet nad smrtí! Já totiž ještě žiju! A teď jdu splnit sázku!”odpovídal odhodlaně.
Steve nevěřícně kroutil hlavou.
,,No to snad...on to fakt jde udělat. Ty vojno stará, okamžitě se obuj než prochladneš!” snažil se jej přesvědčit ale John už si vyhrnoval nohavice svých kalhot.
Steve si všímal vyděšených a nechápavých pohledů kolemjdoucích, kteří nevěřícně pozorovali starého muže očividně odhodlaného vstoupit do kašny. Jeden pán se dokonce ujal toho aby mu tento nápad rozmluvil, ale potom co na něj John vytáhl svou hůl raději odešel. John vzdorovitě zvedl hlavu a podíval se na Steva.
,,To mě v tom jako necháš samotného?”zeptal se vyzývavě a Steve se nevěřícně zasmál.
,,Ty jsi blázen! Normální blázen!”konstatoval a vzdorovitě složil ruce. John jej ještě chvíli pozoroval a pak jen lehce pokrčil rameny a vkročil jednou nohou do ledové vody.
,,Cha! Chaáááá!”zasmál se bláznivě a položil do vody i druhou nohu.
,,Ale krucinál, ty dědku jedna bláznivá,”uchechtl se po chvíli Steve, v rychlosti sundal boty a ponožky a vešel do kašny za Johnem. Zaskočeně vykřikl, když ucítil ledový chlad vody, ale když uviděl Johnův nadšený pohled musel se pousmát. Šlapali ve vodě a zírali na sebe se šťastnými úsměvy na tváři. John zvedl ruce do vzduchu a začal tancovat. Steve zvedl hlavu k nebi a otevřel ústa. Sněhové vločky dopadali přímo na jeho jazyk a on se začal radostně točit dokola. John nadšeně skákal, jak mu to jeho staré nohy dovolily a Steve se točil dokola s otevřenou pusou.
Dva mladí kluci poskakovali v kašně s bouřlivým smíchem. Vysocí vysportovaní krasavci, po kterých se děvčata ohlížela s úsměvem. Poskakovali v kašně a bláznivě se u toho smáli, plní života. Plní snů. Plní nadějí. Pokřikovali po sobě a ošplichovali se vodou. Diana vběhla k nim ve svých šatech a kožichu a stáhla Steva do vody. Jejich spolužáci a přátelé postávali kolem s nevěřicným smíchem. David je natáčel na kameru, Marie s Terezou písklavě ječeli když je profesor Dylan ocákával vodou. Franklin zvedl Bellu do náručí a skočil do kašny za nimi. Nohy jim mrzly, ale nikdo to nevnímal, stejně jako nikdo nevnímal zástupy překvapených a pobavených lidí kolem. Život byl zase jednou krásný.