Karla, moje podivínská prateta

Pocházím z rodu, kde ženy ze strany mé maminky se vyznačovaly především velkou chudobou a v každé generaci se vyskytla vždy nejméně jedna se zvláštním nadáním, které je činilo víceméně osamělé, žijící stranou společnosti, protože se jich lidé báli a vyhledávali je pouze v nouzi největší, kdy selhaly všechny domácí léky i doktoři. Vyznaly se velmi v bylinářství, zkrátka báby kořenářky a především dokázaly dobře rozpoznat, zda je nějaká pomoc možná a také věštění jim nebývalo cizí.

Žít tyto ženy ve středověku v době honů na čarodějnice, skončily by určitě velmi špatně. Neznám tak dalece svůj rodokmen, takže nemohu potvrdit ani vyvrátit, zda se tak třeba někdy nestalo. Většinou žily na samotách, uprostřed přírody, hleděly si především svých bylinkových zahrádek a další sbíraly na místech, které znaly pouze ony. Lidem pomáhaly zdarma,ale nikomu se nikdy nevnucovaly, kdo je potřeboval, musel sebrat odvahu a přijít si požádat o radu sám.

Moje prabába, matka Karly, bohužel jsem ji nikdy nepoznala a tak mohu pouze použít rodinné příběhy, jež se přenášely ústně, žila jako manželka hajného, za jeho života byla chráněna jeho autoritou, ale ovdověla se sedmi dětmi, právě Karla se narodila jako pohrobek, čtvrtý den po pohřbu. Od té doby se jim žilo velmi nuzně, oba synové velmi rychle po pohřbu zemřeli, úrazy při těžbě dřeva, takže žádný nemohl převzít povinnosti hajného, takže musela stařenka s dcerami hájenku opustit a bídy si užily požehnaně, odkázány na milosrdenství venkovanů, kteří sami nemívali, co do úst. Navíc pomáhat ženě, které říkali „čarodějnice“ a svým způsobem se ji báli, protože byla skutečně velmi zvláštní, kouřila dýmku a nejraději se lidem vyhýbala. Na vesnici bylo práce málo, přebývaly i na půdách, nebyl to snadný život. Živila se i jako porodní bába, starší dcery postupně odešly do služby a tak zůstala s ní moje babička, které bylo tehdy devět let, ta byla úplně jiná, velmi pracovitá, pobožná a taky ve čtrnácti letech šla sloužit na Hanou, jako děvečka u krav, kde se vymanila z vlivu své matky.

Ovšem dvě nejmladší Mařka a Karla zůstaly mámou, starší dcera nezdědila žádné schopnosti,naopak byla spíše mírně mentálně retardovaná, nenaučila se vést normální rodinný život a skončila jako kočovná žena, která nedokázala žít na jednom místě.

Karla byla nadaná, dobře se učila, jenže na další vzdělávání nebyly peníze, po matce podědila její schopnosti v léčení i předpovídání budoucnosti, ale ještě k tomu oplývala básnickým střevem, stále psala nějaké básničky a povídky až do smrti si všechno pamatovala, nespletla se nikdy, vždy si přála, abych se postarala, který verš má být na jejím parte, také uškudlené peníze na pohřeb měla schované u mne, její jediná dcera se ukázala být velmi povětrná, kupodivu také ovdověl se čtyřmi dětmi, nemladší měl měsíc a vnukům nedůvěřovala, neuměli hospodařit s penězi, přesto ji velmi milovali, převzala všechny povinnosti své dcery a pomáhala svým vnoučatům seč mohla. Po matce zdědila taky náruživost v kouření. Nebyla nikdy na nějaký pořádek, ale pracovitá byla, jen měla štěstí, že již žila v osvícenější době a i když byla vždy za podivínku, přesto více lidí vyhledávalo její společnost, nejen pro léčitelství, ale mnoho lidí rádo poslouchalo její vypravěčské a básnické umění, škoda však, že je nikdo nezapsal.

Byla jsem jejím miláčkem, protože se mě neustále pokoušela léčit, ovšem na mé postižení nebylo léku, přesto s různými neduhy si věděla rady a zejména jsme si rozuměly v tom, že jsem podědil některé nadpřirozené schopnosti i bujnou fantazii, dodnes nezapomenu, kdy již sama nemohla chodit, se nechala nejmladší vnučkou dopravit ke mně, po mém návratu domů z těžké operace, tehdy mi řekla, že nikdy to nebudu mít lehké, ale vždycky budu bojovník, který nic nevzdá předem. Snažím se podle toho žít.

Teta Karla nezůstala bez následníka, ovšem tentokrát v mužské podobě, její pravnuk vystudoval malířství a již mu vyšlo několik sbírek básní, myslím si, že on si od prabáby zapsal její povídání, ale zeptat se ho nemohu, tuším žije ve Španělsku. Také vybledlou podobu Ježíše na kříži u místní kapličky přemaloval on, pochopitelně gratis.

Karla dožila v maličkém domečku u nejmladší vnučky, v našem rodě, který se nevyznačuje dlouhověkostí, zemřela v nedožité devadesátce. Za celých pět let se nedokázala její vnučka domečku zbavit, stále v něm uklízí, občas vymaluje a často si tam spolu sedneme, vzpomínáme na všechno, co nám Karla kdy povídala, jak žila a alespoň já mám pocit, že nikdy neodešla, stále cítím její přítomnost a se stejným pocitem se mi přiznala i její vnučka, že to je důvod, proč nedokáže nic změnit, ale cítí že všechno musí zůstat tak, jak to babka opustila, jako by se měla vrátit.

Možná působím sentimentálně, ale nikdy na tetku, jak jsem jí říkávala, nezapomenu a pouze lituji, že jsem si nezapisovala její zkušenosti s léčitelstvím, možná bych nebyla pouhou podivínkou a neradila lidem pouze v právních otázkách a vykládáním karet, ale radila jim také v jejich neduzích.

Milá, tetko Karlo, nikdy na tebe nezapomenu, byla jsi jiná, ale největší dobrák pod sluncem.