Večer v kavárně

V kavárně je ticho. Jen vůně čaje, kofeinu a květin. Kreslím. Servírka je mladá. Velice pohledná. Obskakuje nepříjemné lidi. Ani jí neděkují. Je jim jedno, že se na ně usmívá. Nevšímají si jí. Svlékám si sako, přehodím ho přes židli. Hodiny tikají a lidé mluví. Další závan chladného větru, když otevřou se dveře. Nevadí mi. Naopak. Co na tom, že není léto... Nakloním se vpřed, v ruce tužku. Náhrdelník přidám do své kresby. Není tak krásný, jako ten pravý. Doufám, že nevadí... Znovu zvednu pohled od papíru. Netlačí mě čas. Ano, měl bych dodělat prezentaci. Ale nemůžu si pomoct - venku prší. A já vždy miloval, jak rozsvěcí lampy, když se náhle zatáhne. I obyčejný balónek, který dítě pustilo do nebe, uchvátil. Stejně jako pohled malého kluka. Cítil se tak šťastný, tak v bezpečí, když měl mámu na blízku. Upiju ze svého šálku. Nasaju to aroma. Cigaretový kouř se vznáší ve vzduchu. Doplňuje směsici krásných vůní. Kolébal jsem se v rytmu klidné písně. Asi jako jediný jsem vůbec poslouchal. Lidé kolem debatovali, hádali se. Jen pár z nás v poklidu sedělo. Někteří se smáli, někteří běsnili. Nezajímalo je, jak se venku mění barvy. Podzim přicházel, listí padalo. Bylo zvláštní, kolik vzpomínek na teplé barvy tohohle období jsem měl. Všechny z mládí... Vybavuju si studentskou lásku. Její krásy i vady. Jak sedávali jsme na verandě u jejího domu... Co se to stalo s mými ideály? Měl jsem život, po kterém tolik lidí touží. A přece jsem se tolik zkazil... Kde jsou sny o princezně? O věčné lásce? Teď byla smetena penězi. Zatoužil jsem po pohledu skrze svět. Do duší lidí. Jak dobří jsou a jak chtějí pomáhat. Nechat práci za sebou, nechat hospodu. Odtrhnout se od přátel, kteří mě zrazují. To vše se náhle ztrácelo, když přišla servírka. Úsměv. Pár tahů tužky. Procítěný výraz a upřímný úsměv. Vlídné oči. Tolik touhy a lásky. Nebyl jsem Michelangelo, k Da Vincimu daleko. Ani pár veršů dohromady nedám. Ale dívka na papíře byla v mých očích dokonalá. Ne tak jako já. Byla tou v letních šatech. Uhánějící loukou. Smějící se, milující. Ne tou posedlou prací. Slyším šelest slov a míchání lžičkou. Moucha létá kolem. Lechtá mě, když leze po mých prstech. I ten nejhlučnější host začíná být tichý. Vychutnává si svůj večer. Páteční večer. Mladý pár v koutě působil kouzelně. Tak uvolněně, spokojeně. Komu záleželo na tom, co si o nich myslí. Že si z nich budou ve škole dělat legraci. Stejně všichni závidí. Nemůžou to snést... Káva začíná být nasládla... Špatně jsem ji zamíchal. Dopiju poslední doušek, skloním se nad papír. Představivost, které mám tak málo, ze mě najednou jen sálá. Ladné pohyby tužky. Pár záhybů. S každou další čarou jsem se více usmíval. I moucha jako by sledovala kresbu. Zákazníci odcházeli, venku začala být tma. Lidé se schovávali, přetahovali o deštník. Šátrali po novinách. Jen aby si zakryli hlavu. Kavárna začíná být ospalá. Všichni mizí. I já dokončuju obrázek a odkládám blok. Zřejmě je na čase jít. Pomalu se zvedám a oblékám. Pohledem hledám servírku. Mračí se, proto vytrhávám stránku. Papír nechám na stole, srovnám ubrus. Nechce se mi kouknout na hodinky, přesto to udělám. Provoz aut se zmírnil. Jen opozdilci, směřující domů, projíždějí kolem. Znovu se ze mě stává elegán. Utažená kravata, naleštěné boty. V ruce kufřík a ve tváři neústupný výraz. S večerem v kavárně se ztrácí i muž, který ho prožil. Muž snící o kráse světa. Muž, jehož posláním bylo vydělávat... Ne být šťastný. Přesto tu něco ze sebe zanechal. Z obrázku dívá se servírka, usmívá se. Na svět. Na květinu, která se nad ní sklání. Na sebe samu, když bere papír do rukou. Jako zrcadlo do duše, když spatřím její tvář. Ohlédne se za mnou. Já zůstávám chladný. Odcházím. Po té vůni šeříku budu celou noc toužit. Bude mi chybět výborná káva, pomalá muzika, nesmělé pohledy i... servírka, zářící štěstím. Ano, nechodil jsem tam často. Měl jsem život, měl jsem práci. Ale někdy... Když se mi zastesklo po tajných přáních, navštívil jsem kavárnu. Vždyť umí být taky hezký ten náš svět... aspoň na jeden večer... I ten potěší.