Domeček z karet

Přemýšlím, kdy jsem si postavila svůj první domeček z karet. Všechny splývají dohromady v jeden velký vzdušný zámek. V obláček snů. Asi si vzpomínám. Tehdy jsem byla tak ve čtvrté třídě. A četli jsme z čítanky. Někdo předčítal nahlas. Já to nikdy nebyla. Já byla vždy špatná ve čtení a psaní a abecedu jsem se naučila jako poslední. Já jen poslouchala. Třídou se nesl monotónní hlas jednoho z žáčků. Určitě to byla Tereza nebo Zuzka, četly nejlépe. Já se schoulila nad čítankou a rukama si zastínila tvář. Poslouchala jsem. Hlásek, občas se zasekl, se vznášel nade mnou. A já jej najednou neslyšela, ožil přede mnou nový svět. Svět, který se zhmotnil z knihy. Byl barevný, daleko barevnější než ten, který jsem znala. Ponořila jsem se do jeho barev a zapomněla na ten náš, šedivý. A i když hlas utichl, můj svět ne. Byl tu stále, dokud mojí představivosti nedošel dech, a to se nestávalo. Tak to šlo dál. Jiní četli nahlas a já si stavěla z karet stěny mezi mnou a vším ostatním. Jen já a představivost, ve které se můžu schovat.
Během let jsem četla i já, ale jen v duchu a pro sebe, ne monotónně pro ostatní, ale nikdo další nerozuměl. Pro ně to byla jen slova, která něco říkají. Jen slova. Ne myšlenky a světy. Ne touhy a naděje. Ne lidé a životy.
A já stále jen stavěla a stavěla. Pak přišel menší větřík a karty se rozlétly. Byla jsem bez obrany. Bez svých hradeb jsem stála před světem a hleděla na jeho šeď. Nelíbil se mi.
Začala jsem stavět znovu. Výš a výš. Jen abych neviděla nic za pikovým klukem a srdcovou dámou. Ale z karet nikdo nemůže stavět. Přesto to stále zkouším. Stále začínám znovu. I když vím, že jednou už na to nebudu mít sílu.