POSLANECKÁ IMUNITA

Byl jakýsi státní svátek, jehož oslav jsem se zúčastnil. Když už jsem té lidové veselice měl "plné zuby", odešel jsem se zregenerovat do nedalekého shluku stromů a keřů, původně asi okrasného a pracně udržovaného parku.
Byla to vzácná náhoda, když na kraji tohoto podivného parčíku zbyla přece jen alespoň jediná lavička a na ní dokonce seděla dosti sebevědomě vyhlížející dívenka v modré svazácké košili. Požádal jsem o dovolení přisednout. Skutečně jsem chtěl jen posedět a uvolnit tancem znavené svalstvo. Ale seďte a nemluvte, zvláště když máte pocit, že jste o to přímo žádáni.
Rozhovor se tedy pozvolna rozvinul a pohled spolusedící se mi zdál stále vyzývavější, takže nakonec, spíš abych se zachoval, jak se ode mne očekává a současně udělal i dobrý skutek, dívenku jsem uchopil kolem ramen s tím, že pak možná se pokusím ji i políbit. Ale v tom okamžiku jsem se asi zachoval podle jejího, pravděpodobně již mnohokrát vyzkoušeného scénáře. Energicky se odtáhla a k mému úžasu prohlásila: "Pozor, opatrně, já jsem chráněná zákonem!"
"Vám ještě není patnáct?", zeptal jsem se s trochou ironie v hlase,i když jsem její stáří odhadoval skoro na dvojnásobek.
"Je, ale já jsem chráněná jinak. Jsem poslankyní Národního shromáždění!"
Uvěřil jsem až když mi předložila příslušný rudý průkaz a užasl jsem podruhé, a nevěděl, jak dál se zachovat. Po malé přestávce v konverzaci,kdy jsem si uvědomil, že pravděpodobně jsem se stal další obětí tohoto způsobu seznamování se svou ojedinělou politickou funkcí. Přesto jsem nechtěl zanechat, pro každého z nás dvou jiné, započaté hry. Něco jsem blábolil o náhodě a současně i o štěstí potkat se se skutečnou poslankyní a přitom jsem ji něžně, ale opatrně uchopil. Když už se nebránila i políbil. Ale proč!?
Nebyla to žena mých představ. Její obličej vypovídal, že mu cosi chybí do průměrné líbeznosti běžných žen, i když vyloženě nehezká nebyla. Můj zájem nezvýšila ani jako poslankyně, a tak nebyl důvod k dalšímu sbližování. Už jsem ji jen dlouze držel ruku za ruce, hleděl jí zblízka do očí a s předstíraným do-jetím jsem nakonec prohlásil: "Má maminka asi bude slzet, až jí budu vyprávět, že já, její syn, jsem líbal poslankyni Národního shromáždění", i když v tom okamžiku jsem si nebyl jist, zdá má matka o existenci nějakého shromáždění něco opravdu ví. I ona byla dojata. Hned jsem toho využil, omluvil se a rozloučil.
Cílů bylo dosaženo. Ona se přesvědčila o vážnosti svého politického postavení mezi občany a já, že ten trapas mám za sebou. Pro mne byl přínos v tom, že jsem ještě více pronikl do významu zneužívaného slova imunita a přitom jsem zůstal odolný vůči nedotknutelnosti.
Tento děj už odvál čas, ale v poslanecké imunitě za tu dlouhou dobu se toho mnoho nezměnilo.