Můj Svět

Kdy už budu volná, kdy už nebude mne tížit myšlenka??? Sama chodím po městě které trošku znám, však nikdy jsem tu nebyla… Nikde nikdo, jen ticho, blažený klid, však začínám se bát, vždyť sama ani nevím kudy a kam dál teď jít??? Kdyby tak někdo poradil, pomohl mi, nebo mě dokonce chytl za ruku a vedl tím obrovským městem, které se pod září hvězd tak tajemné zdá. Ale tady nikdo není aby poradil, aby řekl kudy jít. Pouze směr mi udává dlouhá uliční cestička. Kdo ví kam jen vede, jak dlouhá ještě asi bude, nebo zdalipak nikam nevede a já tu pouho pouze bloudím nocí? Nocí bezesnou, chladnou, naplněnou přáním abych našla cíl, který jsem ztratila a nemohu jej najít… Tu náhle záblesk objeví se, však dál už nic, žádný zvuk, jen stopa němého světla. Spěchám, musím vědět co zde jest, zda opravdu nejsem sama v této černé noci. Jenže když dojdu ke konci té málem nekonečné ulice, srdce rázem ztichlo, cítila jsem pouze, jak se mi pomalu hrdlo svírá… Ocitám se uprostřed ohromného náměstí, kolem na tisíce ulic, temné, barevné, úzké, široké… Kudy dál teď své kroky povedu? Jedno jediné a důležité nevím, co když si špatně vyberu? To tu pak budu bloudit navždy?
Bezradná, zmatená prohlížím všechny možné cesty, bohužel mi to žádná cesta nijak nezlehčuje. Ta tmavá je krátká, barevná zas nedohledně dlouhá, ta úzká se zmenšuje už na prvý pohled… Dobrá tedy, volím barevnou, snad srdce volilo mi správně, snad neposlala jsem sama sebe na popravu, co jiného dělat mám, přece nemohu tady stát celé dny…
Nesmělými krůčky procházím veselou uličkou. Je naprosto jiná než všechny ostatní co jsem za tu dobu spatřila, jako bych vstoupila do úplně jiného městečka. Je veselé, hravé a plné barev. Konečně potkávám i lidi, stále se na mne jen usmívají, děti si zde hrají….Vše je jako v ráji, ale i když se rozplývám nad tou blažeností a pociťující volností, stále jsem ostražitá. Když však zjišťuji, že není před čím se bát, nemám před čím utíkat a skrývat své Já sama před sebou, začnu si i já užívat té pohody. Poté spatřím ale něco, co mne velice polekalo. Ohromná skupina temných jezdců s koňmi černými jak uhel. Začínám se bát, bojím se stále víc, když vidím jak bezhlavě se na mne jezdci řítí. Začnou velice hlasitě bít staré kostelní hodiny, každý pohyb staré rafičky je slyšet tak nahlas, že ten pazvuk bodá až do srdce. Tu ale odbije celá, lidé se přestávají usmívat, děti si nehrají, ba co víc všechny barvičky se mění v chladnou šedou mlhu. Není přes ní nic vidět, je až příliš hustá. Se slzou na tváři bezmocně klekám, klečím v prachu rozbité dlažby a prosím o pomoc, či radu… Náhle vše ztichlo, srdce mi bušilo obrovskou rychlostí, najednou se ozval příjemný, melodický hlas jež zašeptal ,,Neboj se a jdi dál, věř sama v sebe“. To kouzlo slůvek mi dodává síly s kapkou odvahy. Pomaloučku se zvedám, promnu uplakané oči a udělám jeden krůček vpřed. S každými dalšími se mi znovu začíná vybarvovat cesta tak, jak jsem ji poprvé spatřila… Ach ano, řeknu si v duchu a dochází mi postupně co tohle všechno znamená. Vždyť tohle ohromné město je celý ,, Můj Svět“ a vlastně každý náznak strachu i nedůvěry má vliv nejen na mne, ale i na mé okolí. . . . .
Celý můj život je opravdu veliká cesta, když tedy ujdu větší kus, dostanu se na rozcestí milionů cest. Nikde nikdo aby mi poradil, pouze starý dřevěný rozcestník zabodnutý v zemi na mé Já, které samo musí rozhodnout kudy dál………