Zrada

Všichni, komu jsem věřil, mě zdradili a otočili se zády. Chápu to jako zdradu. Jak jinak to mám taky chápat?! Přátelství se chová jinak. Přátelé se chovají jinak. A to oni nejsou. Celou tu dobu měli nasazenou masku a hráli falešnou hru. A já jim věřil.
Jsem tolik zničený a stále tomu nedokážu uvěřit. Nechápu to, ale tolik bych chtěl! Rozumnět jim, dozvědět se důvod a pochopit je. Ponížení mi stoupá až do krku a nelze ho polknout. Jsem zostuzený a mrzí mně to. Argumenty se staly vzpomínky. Oni si totiž vzpomněli, že jsem jim já ublížil. Bylo to kdysi, pohádali jsme se, ale vytáhli to na mě teď. To, že jsme se již kdysi usmířili, šlo stranou. Jiné odpovědi neměli. Proč? Nic jiného na mne neměli. Protože to oni byli ti, co chybovali a já ten, kdo jim stále dokola odpouštěl a začal věřit znovu a znovu. Nešlo jen o ty peníze, kterých nebylo málo, ale o to stálé ponižování a vyvyšování se. Oni jsou snad něco víc? Myslím, že ne. Než jsem ale odpověděl, váhal jsem. Obávám se, že jsou něco víc. Že já jsem jen malá rybka v oceánu.
Nevím, čemu mám věřit. Nemůžu se spolehnout na nikoho. A dochází mi, že už snad ani na sebe. Jako bych celý život měl kolem sebe světlo a teď najednou... nic. Zmizelo a já se potácím ve tmě. Jako šedá myš, které si nikdo nevšímá. Říkal jsem si, že čas všechny rány zhojí, ale není tomu tak. Je to pořád stejné. Každé ráno se probouzím s černými myšlenkami a maluji si úsměv na rty. Nestojím o soucit ostatních lidí, ani o jejich předstíraný zájem. Nic nesmí vědět, nic nesmí poznat.
Když už se ke mě i čas otočil zády, ztrácím naději. Doufat však nepřestávám. Doufat v lepší zítřek. Čekat, čekat a čekat, kdy se to změní. A jestli vůbec. Nic netrvá věčně. Ani sláva, ani úspěch, ani radost a doufám, že ani bolest, smutek a vnitřní zhroucení. Duševní propad a zlomení. Asi tak bych zkráceně pospal, jak se cítím. Přejde to, určitě. Jsem smířený s tím, že na to vše zlé, co se mi v posledním čase přihodilo, nezapomenu. A že kdykoli to vzpomenu, v hlavě i v srdci se znovu probudí ten pocit, ten bocit bezmoci, který cítím už dlouhou dobou. Je to tak strašně dlouhá doba a nevím, jak dlouho to ještě zvládnu. Jak dlouho budu mít ještě sílu, nést tak těžké břemeno...