Víc než slova

Jednou, dvanáctého března před devatenácti lety, tiskla jsem zvonek a čekala až mi otevře. "Půjdeš ven?", vyhrkla jsem na něj, když otevřel.
"Prší!"
"To nevadí, schováme se v bunkru. Pojď.", chytla jsem ho za ruku a vytáhla ze dveří.
Držela jsem ho za ruku celou dobu. Poslušně běžel se mnou k lesu. Polem, deštěm a jen ve svetru.
Můj nejlepší kamarád. Mé všechno.

Bunkr byl malinkatej, akorát pro nás dva. Museli jsme sedět těsně vedle sebe, abychom se tam oba vešli.
"Co tu budeme dělat?" ptal se mě a snažil se čímsi zadělat díru ve stropě.
"Umřel." vyhrkla jsem jen tak.
Přestal se zabývat dírou ve stropě a podíval se na mě svýma hnědýma očkama. Nechtěla jsem ať vidí, že pláču a sklopila jsem hlavu.

"Moje Lady," zašeptal a pohladil mě po mokrých vláskách.

Víc už jsme nemluvili. Seděli jsme tam vedle sebe mlčky celé odpoledne a on mě celou tu dobu držel za ruku...

Doma jsme oba dostali řádný výprask a navíc týden proleželi v posteli s chřipkou.