SETKÁVÁNÍ SPOLUŽÁKŮ

Jako mnohokrát v posledních letech, koncem června jsem zas jel do města mého dětství a školní docházky. Nejsem vyloženě holá bída. Zahrádku ani chalupu sice nemám, ale venkovní teploměr jsem si pořídil. Nejraději jezdím vlkem. Cestování to sice není nejrychlejší, ale pohodlné, zvláště když vandalové alespoň v některých vozech, přece jen sem tam, ponechají nějaká sedadla. Pro důchodce je to mimořádně levné. Dráha pro získání alespoň nějakých cestujících poskytuje tolik různých slev, že by nebylo ani nic divného, kdyby za jízdu vlakem, cestujícím ještě něco připlácela. Jezdím mezinárodním luxusním super expresem "Ther Fierer´s Line", což na Slovácku přeložili jako "Žížnivá čára".

Jsem již ve věku, kdy bez kompasu a cedulky se jménem a místem bydliště, umístěnou na krku pod košilí, neudělám už ani krok. Místo konání srazu spolužáků jsem nepřehlédl a tak s hlavou vzpřímenou jsem plíživým krokem mířil přes lokál, který je současně výčepem i jídelnou, do salónku pro příležitostné soukromé akce. U výčepu jsem neunikl stále ve střehu pátrajícím zrakům, místních zasloužilých opilců a nenapravitelných mladých alkoholiků. Jeden z nich, snad aby mne lépe viděl, anebo sám se chtěl zviditelnit, se dokonce postavil a ke všem přítomným silným hlasem prohlásil: "Prvně v životě vidím z mrtvých vstání!" To podnítilo dalšího kamaráda z mokré čtvrti a člena svazu přátel vývrtky, že i ten přiložil: "Čím´s přijel? Pohřebákem?"

Dělal jsem hluchoněmého, ale moc jsem se musel přemáhat, abych neřekl: Mládí kráčí většinou ruku v ruce s blbostí. Až v životě něco dokážete, holobrádci i váš vztah k ostatním bude jiný. A uvažoval jsem dál. Jak já i v tak pokročilém věku ještě pracuji. Dokonce v oboru, o kterém mnoho mladých, zejména dívek, jen sní. S několika vrstevníky, pro náš neměnný truchlivý až mrtvolný výraz v obličeji, jsme trvale angažování jako manekýni. Ve výloze pohřební služby léháme v luxusních rakvích.