SBOHEM VOJNO VESELÁ

Když jsme táhli na Pijávu, právě bylo období žní, ale nikdo nevěděl proč, v noci mrzlo, až to praštělo. My překonávali hluboký potok. A protože všichni neuměli plavat, v trojstupu jsme stejným krokem pochodovali po dně, jen bodáky nám čouhali nad hladinou. Pro utajení jsme ale nezpívali. Snad nikdo se nezaobíral myšlenkou, že za několik hodin může i v boji padnou, ale všichni mysleli jen na to, zda ve vodě přepravované kuchyni nezhasne oheň,což by znemožnilo dovaření právě již, očekávaného guláše.

Tak a podobně své zážitky z 1.SV vyprávěl můj otec a teď, jak na vojenskou službu vzpomínám já.

Jako všechno i výkon základní vojenské služby měl své nadšence, stejně jako, a to v převaze, zaryté odpůrce. Mezi ty druhé nejspíš patřili ti, jež si jako děti nikdy nehráli, kdysi ještě s dřevěnými šavlemi a papírovými čepicemi, později s plastovými samopaly, někteří i ve vojenských „maskáčích“, na vojáky.
Povinný výkon vojenské služby skončil. A zas. Mnozí jásají, jiní a já dodávám, že oprávněně, jsou zklamáni. Vojna sice nikdy nebyl „kojná“, ale kdo ji prožíval jako účast na „čundru“, nebyl nikdy a ničím překvapen nebo zaskočen. Kde jinde než na vojně nejsnadněji se stanete členem pěveckého tělesa i když jinak zpěvu neholdujete. A potom pějete dle možnosti i trojhlasně a dokonce do pochodu upravená tanga. Často před bezpočetným publikem, které, zvláště ženy mohou na vás oči nechat, když výška nejmenšího z čety je 18O cm a i zjevem každý z nich by mohl sloužit v hradní stráži. Někdy dojde i ke scénce, která se málokdy povede i v profesionálním divadle.
Náš velitel čety, četař aspirant, u odvodu při měření stál asi na špičkách a vážil jen asi 5O kg. Tedy vůči nám vyložené „chrastítko“, ale chůzí i záludností připomínal šelmu. Byl autorem nejen výroku z popisu střely, že „kulky mají jen psi!“, což nevědí překladatelé, autoři i jiní, snad s výjimkou lékařů, kteří správně používají střela nebo projektil, když v kriminálkách slyšíme jen „kulky“,což trvale přispívají k pitvoření českého jazyka. Ale také scénky, která se odehrála před libereckou radnicí a to právě v době nejvyššího provozu na ulicích.
Dozpívali jsme a do této chvíle před jednotkou pýchou se přímo vznášející velitel se okamžitě změnil v ovčáckého psa a začal pobíhat kolem svěřeného stádečka. Ještě jsem ho ani nezahlédl, ale za zády jsem slyšel, jak silným hlasem, seč mu to jeho rachitický hrudník dovoloval, celému okolí sděluje: „Geisler, vy jste Švejk!“
V tu chvíli provoz na nejbližších chodnících ustal jako při nějaké nehodě.Všichni chtěli vědět, kdo a proč je Švejk. Četař to ihned vysvětlil: „Vy máte obrácený bodák!“ To bylo něco. Všichni chtěli vidět bodák koukající čepelí z pochvy. Já pochodoval dál, aniž bych hnul brvou, ještě pevněji na rameni svíral pušku zkonstruovanou v roce l898 a jen přemýšlel, jak může být bodák v pochvě zasunutý obráceně. A byl! Bodák vyrobený panem Kruppem ještě před druhou světovou válkou a který jistě prošel většinu bojišť, byl již tak opotřebovaný, že šel lehce zasunout s čepelí vzad i v před, což i jiných bodáků nejde, takže tiskátko na rukojeti pro upevnění bodáku na pušku nebylo na vnější, ale vnitřní straně. Ale ani tento detail našemu veliteli s orlím zrakem, měl silné dioptrické brýle, nic neuniklo. Jen diváci většinou zklamaně odcházeli, jiní ale stále ještě postávali a možná že se rozpaky i škrábali v konečníku.