Čekání na klid

Chtěla utéct. Schovat se někam pryč. Bála se té reakce tolik, že se nedovedla na nic soustředit. Stále jen pozorovala telefon a přitom jej nechtěla vůbec vidět. Netoužila po žádné zprávě, co by jí dala rozřešení. Už znala ty situace a už věděla, co přijde. Tušila to. Uvnitř srdce to věděla.
V hrudníku jí to bušilo jako o závod, snažila se svůj špatný pocit potlačit, ale nešlo to. Jen mu dál a dál propadala, až se dostala na samé dno úzkosti. Sklíčená seděla ve vlaku a pozorovala rychle se měnící krajinu. Do uší si pouštěla podivné písničky o beznaději a smutné tóny jí pronikaly do mozku a sžíraly jej s lačnou libostí.
Uvnitř křičel. Plakala. Bušila pěstmi do vlastního těla a zoufale hledala jak jen ven. Kudy … kde prorazit díru, aby se mohla nadechnout, aby uvolnil napětí v hrudi, uklidnila srdce … nebylo ale žádné pomoci.
Zhluboka se nadechla, ale nezabíralo to. Nemohla se na nic soustředit, jen na stále spící mobil, který neprojevil jedinou známku příchozí zprávy, natož nějakého hovoru. Křečovitě jej svírala v rukou a snažila se uvolnit napětí, zas a znova … ale výsledky nepřicházely.
Nechtěla znát odpověď. A bez ní nedovedla být v klidu. Stačí jen pár písmenek, se kterými je již smířená … a vlastně s nimi smířená není. Nechce je slyšet. Ale ví, že přijdou … a pak ta nadějná myšlenka, že třeba se dozví něco hezkého … ale sama se musela nad svým hloupým nápadem pousmát. Šestý smysl říkal, co přijde. Šestý smysl se nemýlí.
S láskou je to jako v případě smrti. Víte, že přijde. Víte, že někdo zemře a den co den se na to připravujete, ale ve chvíli, kdy se to stane, jste zničeni. Zasáhne vás stejně, jako kdybyste na ni nečekali.
Tři měsíce se smiřovala s osudem, ale v momentě, kdy se jí na displeji rozsvítila obálka s příchozí zprávou … padla k zemi.