První dopis Princezně

Zkusil jsem změnu prostředí. Ne že by se mi přestalo líbit mé oblíbené místo v prvním patře kavárny naproti mého domů, kde jsem napsal zatím dosavadní všecko, ale i to nejvlivnější místo omrzí. Asi mě rozptylovalo číšníkovo broukání a tón jeho hlasu, když se ptal „přejete si?“, nebo mě znervózňoval pohled stálého hosta, staršího prošedivělého a vousy jako mechem obrostlého chlápka, který pokuřoval ze své dlouhé dýmky a nepřátelsky mě pozoroval pokaždé, když jsem dopil své kafe a přece jsem se v tu chvíli nezvedl a nezaplatil, nýbrž jsem tam ještě pár dalších hodin seděl pozorován tím chlápkem, ale i přesto to nejsou důvody mé změny prostředí. I to nejvlivnější místo plno létajících múz po čase utichne a múzy se přestanou líhnout. Je to ten stav, kdy dvanáctkrát po sobě kriticky škrtnete poslední větu a přesto ji po třinácté nenapíšete podle svých představ. Ten stav se dostavil po sedmi kapitolách i ke mně a mému dílu.
Nyní sedím v jedné zapadlé putyce na okraji města. V tuhle dopolední hodinu tu bývá málo lidu a málo dýmu z cigaret. Sedím až úplně vzadu. Chvíli by ti trvalo mě najít, pokud by jsi za mnou přišla. Mé pracoviště se nachází pod velkým obrazem deštivé krajiny v rohu přistavěné místnosti. Odtud mám dobrý výhled, jestli nepřichází číšník s mým oblíbeným kafem a přesto jsem tu lehce, ale tím nejvhodnějším způsobem, izolován od ostatních návštěvníků tohoto místa, kde je pivo ředěno vodou a prodáváno za dvojnásobek. Ochutnal jsem ho jenom jednou. Větší břečku jsem v životě nepil. Kafe tu mají ale dobré. Netoužím po vypátrání jeho skutečné přípravy, protože si jsem téměř jistý, že by se mi tím zhnusilo. Nelze pochybovat, že po návštěvě hygienické kontroly by majitelé tento dosti pochybný podnik dlouho otevřený neudrželi. Kafe mají silné a dobré. Proto sem chodím.
Dnes tu sedím třetí dopoledne v řadě. Stihl jsem se už lehce seznámit s číšníkem, který tu je každý den. Jmenuje se Jeremy. Připomíná mi tvého bratrance. Má podobný výraz očí jako on, i když vím, že tento nepatrný detail lidé za náznak podobnosti příliš nepovažují. Docela jsem si ho stihl oblíbit. Vždy spolu chvíli hovoříme, když mi přinese objednávku nebo se přijde zeptat, jestli něco nepotřebuji. Řekl bych, že tobě by se ale příliš nezamlouval. Vím jak nevyhledáváš aktivní a hlučné lidi, jako je třeba on nebo byla ta tvoje zrzavá spolužačka ze střední, co u nás jednou o víkendu přespávala na gauči.
Už tři měsíce píši tu knihu. Tři měsíce mi trvalo napsat sedm kapitol a osmou rozepsat. Je to asi osmdesát stránek. Tolik papíru mi to trvalo, než mi došlo, že ta kniha není o ničem jiném než o nás dvou. Čím více si pročítám to co už jsem napsal, tím více mi dochází, že hlavní hrdinka má tvé vlasy, způsob tvého uvažování i vyjadřování, tvá gesta a spoustu dalších společných znaků. Zaryla jsi se mi pod kůži příliš hluboko.Od té doby pokaždé když načnu nový řádek textu, objevíš se mi před očima. Asi právě proto tě do těch řádek chtěně i nechtěně zapisuji. Není divu. I po té dlouhé době se mi po tobě pořád stýská a pořád tě stejně miluji. Myslím ne tebe každý den.
Nepamatuji si přesně den, kdy jsme se my dva prvně potkali. V tu chvíli jsi pro mě byla jednom neznámá holka s rovnátky, kterou mi na školním dvoře jenom tak mezi řečí představuje můj kamarád. Pamatuji si ale den, kdy jsem se prvně zahleděl do tvých očí a našel v nich, to co jsem v jiných nikdy neviděl. Bylo to tehdy na podzim před sedmi lety. Byl říjen nebo listopad a my se náhodně sešli na nádraží. Vlaky jeli až za dlouho, tak jsme se sedli k sobě a celou tu hodinu si povídali o všem možném. Nepamatuji si přesně, kam jsme tehdy oba jeli, pamatuji si ale jak jsi se usmívala. Na tvůj úsměv z toho dne nikdy nezapomenu. Byl tak krásně roztomilý. Tobě jel vlak o pár minut dříve. Šel jsem s tebou na tvé nástupiště, ty jsi se ke mně laškovně přiblížila a řekla jsi pár slov na rozloučenou. Normálnímu kolemjdoucímu by v té chvíli nepřišlo nic neobvyklého. Já ale ve tvých očích viděl krásu. Ve chvíli kdy jsi se ke mně přiblížila jsem ji poprvé spatřil takovou jakou doopravdy je. Nechápu, že jsem tě tehdy v tu chvíli nedokázal políbit.
Hrdinové mého díla mají s našimi skutečnými osobami mnoho paralel. Ona je taky studentka francouzštiny – stejně jako ty. Nedošlo mi to, když jsem to psal. Až nyní, když si zpětně procházím co jsem napsal vidím tebe v každé větě. Ani si neuvědomuji že píšu o tobě a našich společných zážitcích. Jak nad tím tak přemýšlím, říkám si, že se možná snažím udělat ze vzpomínek něco víc. Něco co na rozdíl od vzpomínek nezmizí a zůstane nesmrtelné. Uznej, že některé naše společné chvilky by si to zasloužily. Například jak jsme v létě na můj svátek vylezli na tu velkou vysílací věž, co stála za městem. Byli jsme blázniví. Zpětně nechápu, jak nás mohla taková blbost napadnout. My ale nejenže jsme tam vylezli, ještě jsme si tam zapálili cigaretu a nedopalky jsme se oba snažili trefit holuby sedící na spodní straně vysílače.
Za chvíli se budu muset zvednout. Bude už skoro jedna a mě odpoledne čeká běhání kvůli mé předchozí knize. Vůbec se mi nikam nechce, ale vím, že je to potřebné. Jsem zvědavý, co se stane časem mými hrdiny mého díla. To dílo ještě nemá název. Bojím se, abych ho nemusel vymýšlet na poslední chvíle cestou do nakladatelství, jako posledně. Až půjdu dnes spát vezmu si rozepsaný rukopis pod peřinu a budu si číst, jak tě s odstupem času nevědomky popisuji. Aspoň nějakým způsobem se mnou dnes večer budeš.