Puleček - část II., závěr

Zásnuby se konaly zde. Za účasti Madly, mě a pana Pluhaře. Již několik dní předem jsem naznačil, že bych rád Madlu požádal o ruku. Pochopila velice bystře, což jsem přičetl jako další plus její inteligence. Kdoví, jak bych se musel natrápit u jiné, která by na mě valila svá velká nechápavá kukadla. S úlevou jsem se přesvědčil, že Madla nemá absolutně nic proti. A tak jsem přijal její pozvání na oficiální zásnuby, kdy jsem měl požádat jejího poručníka o ruku.

„A nebude pan Pluhař proti? Sice nejsem zrovna nejchudším ženichem, ale…“

„Pšššt, už nic neříkej,“ umlčila mě a přiložila na mé rty svůj ukazovák v krajkové rukavičce.

Pan Pluhař mě uvítal velice přátelsky, snad až nezvykle, když srovnám jeho chování s vystupováním z předchozích dnů. Uvedl mě do obývacího pokoje, posadil za stůl a nabídl něco ostřejšího. S díkem jsem přijal jeho nabídku, která mě poněkud překvapila. Říká se, že gentleman nikdy nepije před polednem. Sice bylo již pokročilé odpoledne, avšak míra autority a noblesy pana Pluhaře se snoubila s pravidlem ještě přísnějším, tedy že muž jeho typu nepije před setměním. A když si vůbec něco ostřejšího dá, nikdo na něm nepozná sebemenší změnu alkoholové koncentrace v krvi.

Položil přede mne sklenku, sobě nalil druhou. Byl jsem krapet nervózní, a tak jsem poněkud zbrkle povstal. Můj náhlý pohyb způsobil jediné, že má židle prudce odlétla a svou vahou shodila štos papírů na komodě za mnou. Ulekl jsem se a začal papíry ihned sbírat. Starý pán se ke mně sehnul a se slovy, ať to nechám, že se nic nestalo, je rovnal na hromádku.

„Tady máte, pozor, mohla by se vám zatoulat někam pod skříň,“ uchopil jsem do ruky bankovku značně vysoké hodnoty a podal mu ji. Tu krátkou chvíli, kdy jsem ji směl svírat mezi prsty, jsem si náležitě vychutnal, až mě píchlo u srdce.

„Ovšem,“ odpověděl stroze a můj stisk povolil.

Po chvíli jsem na malý incident zapomněl, přišla totiž má vyvolená. Vstoupila zcela znenadání, že ji člověk ani neslyšel, a moc jí to slušelo.

Vlastně to bylo velice příjemné odpoledne, podvečer a večer. Jeho konec se mi trochu ztrácí v mlze, protože pan hostitel nebyl zrovna škrt a notně mi naléval. Nechtěl jsem a bránil jsem se, obával jsem se, že se přestanu ovládat a poslední, co jsem si přál, bylo, aby si o mě můj nastávající skorotchán myslel, že jsem neurvalé zvíře, které nezná svou míru. Ale stalo se a já tak trochu přebral. Rozhoupaný obývací pokoj, setmělá předsíň… Probral jsem se k ránu, kupodivu ve své vlastní posteli. Ihned, co jsem ze sebe udělal aspoň trochu ucházejícího člověka, jsem se sebral a vrátil se na místo činu. Chvíli jsem jen tak stepoval před domem, když mě vylekalo slabé zavolání. Vzhlédl jsem.

„Pojď nahoru,“ pravila Madla a usmála se na mě, jako by se snad včera nic nestalo. Teď jsem už nemohl couvnout a vyklusal těch několik schodů do patra.

„Já… hrozně mě mrzí…“ začal jsem nervózně, přičemž jsem si prohrábl vlasy.

„Nic se přeci nestalo,“ usmála se na mě a pokynula mi, abych vstoupil. Váhavě jsem tak učinil, abych byl podroben dalšímu šoku – totiž hned v chodbě čekal pan Pluhař.

„Dobrý den, mladý muži,“ pozdravil mě, ale v jeho hlase nezbylo nic ze zaryté vážnosti, kterou oplýval v předchozích dnech.

„Dobrý,“ odvětil jsem krátce a znova se chystal nadechnout k další záplavě omluv.

„Dáte si s námi oběd?“ zamezil mé explozi pán bytu.

Vydechl jsem. A kývl. Za chvíli ze mě nervozita spadla a já se cítil jako doma. Ve tři hodiny jsem se však rozloučil, odmítl jsem jakoukoliv skleničku a po dlouhé procházce ulicemi jsem navštívil svůj známý podnik, totiž bar Maroko. A zde jsem zapil veškerý strach a smyl vzpomínky na něco, co jsem si vlastně ani nepamatoval. Od té doby jsem za Madlou nebyl.

„Tak jak se cítíte doma? Zřejmě tu mnoho času nepobýváte,“ pronesl dlouhán a poslední slova doprovázel výmluvným pohledem vůkol sebe.

„Pane, já už opravdu nevím, vy mě nikdy nenecháte domluvit!“ ohradil jsem se. „Jsem pouze zasnoubený, o bydlení po svatbě ještě nepadlo ani slovo. Já opravdu nevím…“ pokrčil jsem rameny.

„No dobrá. Pojďte,“ vyzval mě a vstoupili jsme do obývacího pokoje či jídelny, nyní to byla jen chudá cimra. Otevřel aktovku, vytáhl z ní dva štosy papírů a balíček peněz, vše to položil na stůl. V penězích jsem vytušil ty, co mu tak záhadně dal ten škrt v baru. Už jen tím gestem mě uzemnil.

„Tak, tady to máme. Jste pan Alois Bezchleba?“

„No ovšem, sakra, kolikrát se mě ještě budete ptát?!“ odvětil jsem nevrle.

„Narozen pátého května devatenáct set jedna – tedy je vám pětatřicet?“ podíval se na mě s nehraným údivem.

„No a?“

„Za války jste byl podporučíkem, oceněný za zásluhy…“ pokračoval dál. Jeho drobný kolega stál vedle něj a propichoval mě pohledem.

„To by snad už stačilo, snad vím, kdo jsem! Ale co nevím, pánové, vůbec jste se mi nepředstavili, aha! Tak s kým mám tedy tu čest?“ začal jsem být rozčilen, omamné látky vyprchaly a mě až jímala úzkost, do čeho jsem se to zase namočil. S cizími a ne zrovna příjemný lidmi dobrovolně opustit veřejné prostory a nechat se svým způsobem uvěznit v prázdném bytě. Krom toho jsem si nebyl ani jist, jestli nejsou ozbrojeni.

Dlouhán se na mě podíval, ale jeho intenzivní pohled přerušil ten s knírkem. Přistoupil ke mně, až mi naskočila husí kůže, ale on mi jen ukázal malý odznáček na spodní straně klopy. „Zde je odznak a zde,“ sáhl do vnitřní kapsy, „zatykač.“

Bác. Tak teď je ta bouřka přímo nad mojí hlavou.

„Zatykač? Na mě…?“

Slabé kývnutí způsobilo, že jsem málem opět ztratil pevnou půdu pod nohama.

„Drobné krádeže, obelhávání policie, padělání peněz,… mám pokračovat?“ vychutnával si mě kníratý.

„Ale to není přeci žádná pravda! Říkám vám, že jde o omyl…“ bezmocně jsem se snažil z toho vymotat. Připadal jsem si jako ve velmi ošklivém snu.

„No jen se podívejte. Tady je nájemní smlouva k tomuto bytu - mysleli jsme, že jste zde tiskl peníze a přechovával kradné zboží,“ pokračoval dlouhán.

„Kde, kde je nájemní smlouva?“ vyhrkl jsem chytaje se pověstného stébla. Tady se přeci musí ukázat, že jde o omyl!

„Zde,“ předložil mi kus papíru. Nevěřícně jsem zíral na svůj vlastnoruční podpis.

„To není možné, to je nějaký podvod,“ vydechl jsem.

„No to bych řekl! A ne jeden, pane,“ přisadil si knírač.

„Mohl bych mluvit s paní domácí? Ta mi přece musí dosvědčit, že jsem byl pouhým snoubencem svěřenky pana Pluhaře,“ snažil jsem se rychle uvažovat. „Chodil jsem sem, to ano, ale nikdy jsem tu ani nespal, byly to pouhé návštěvy, chápete?“

„To jsme již udělali. Paní Bínová nám samozřejmě sdělila, kdo je skutečným nájemcem tohoto příbytku. Vy. Tvrdila, že jste pronajal tento byt své snoubence a jejímu otci, panu Ferdinandu Pulečkovi, ale nepřál jste si, aby to dávala najevo. Totiž, že jste tak skromný a o vděčnost nestojíte. Pan Puleček se dostal do finančních problémů, jeho dcera Alice přišla o matku za války. No, zjevně si slečna myslela, že sňatkem s vámi se situace obrátí,“ rozpovídal se dlouhán. „Zde jsou různé dokumenty, nájemní smlouva, smlouva o nákupu automobilu, na který jste dal panu Pulečkovi peníze, a tak dále. Jistě pro vás není nejmenším překvapením, že tyto peníze,“ a vzal do ruky štos bankovek, „jsou z vaší soukromé dílny. A teď vyklopte zbytek.“

Dyn dan, dyn dan, v hlavě mi bilo. Zhluboka jsem se nadechl.

„Mou snoubenkou je Madla Pluhařová, oboustranný sirotek. Do opatrování ji ze sirotčince vzal ve velmi útlém věku pak Pluhař, který jí také dal jméno. S touto slečnou jsem se před týdnem zasnoubil, zde, v této místnosti. Pak Pluhař rozhodně nepatřil k těm, kteří by měli hluboko do kapsy, jestli pro někoho byl ten sňatek výhodný, tak pro mě, ač to tvrdím nerad. Nechtěl jsem si Madlu vzít kvůli penězům, měl jsem ji opravdu rád. Nemám ovšem nejmenší ponětí, o jakém Pulečkovi a jeho dceři je tu řeč?“

Policajt se usmál a vytáhl znova již předvedenou fotografii. Otevřel jsem v úžasu ústa.

„Tohle je moje Madla,“ oponoval jsem němému vysvětlení, které však nešlo zvrátit.

„Slečna, na kterou se díváte, je Alice Pulečková, momentálně bydlící neznámo kde, před pár dny obývala tyto zdi. A tady je,“ vytáhl další usvědčující fotografii, „pan Ferdinand Puleček.“

A byl to on. V hlavě se rozjel kolovrátek, klapal a klapal, do toho šuměla vody u splavu. Obrazy se míhaly, Madla, její oči, vážený pán s šedými skráněmi, jeho plná peněženka, peníze, které mi dával. Pak zásnuby, ach ano, ten přátelský úsměv, ty papíry, co jsem shodil, bankovka závratné hodnoty. A mlha, sladce voňavá mlha, jež se rázem změnila v jed zvolna působící na mé vnitřnosti. Měl jsem náhle dojem, že jsem dodýchal. Čert ví, co jsem to sakra toho večera zde dělal. Aha, zásnuby. Zásnuby, kdy se člověk uvede do stavu, v němž si nic nepamatuje. Já hlupák, já blázen a naiva!

„Co se mnou hodláte učinit?“ zeptal jsem se odevzdaně neschopen odporu. Ty podpisy všude byly mé, mé, nikdo by nedokázal, že jde o podvrh, když jsem je skutečně vlastní rukou naškrábal.

„Nu, co. Půjdete s námi, pane Bezchleba.“

Skutečně. Pan Bezchleba se v příštích dnech asi stanem panem s chlebem a obyčejnou vodou. Pohlédl jsem ještě jednou na onu líbeznou fotografii.

„Mohu?“ optal jsem se a ukázal na ni.

„Prosím.“

Vzal jsem ji do ruky, přiblížil ji ke rtům a zlehka políbil. Ihned poté jsem ji však roztrhl na dva kusy a ty hodil za sebe.

„Můžeme jít,“ prohlásil jsem. Sice jsem měl v hlavě tíhu snad všech hříchů světa, přesto jsem však začínal doufat, že ze své košile seškrábnu alespoň špínu těch padělaných peněz.