Requiem pro makové panenky

Jako dítě z vesnice jsem zažila spoustu obyčejných radostí provoněných hlínou, jehličím, kukuřičnými poli a senem. K jedněm z nejkrásnějších určitě patřila i naše milovaná jarní zábava. Jakmile pšeničné klásky dosáhly výšky našich kotníků, začínali jsme být nervózní, a když už dorostly do výšky našich odřených a věčně špinavých kolen, dennodenně jsme k poli chodili vyhlížet. Zelené pšeničné pole totiž jeden den, stejně jako na Van Goghových obrazech, prokvete rudými tahy štětce. A tak se z pšeničného pole stane alespoň na chvíli pole makové.

Pro někoho kdo není dítětem z vesnice, či snad nikdy nebyl dítětem, a neví tak jak se vyrábí maková panenka, uvádím krátký pracovní postup. Uchopte makový květ pravou rukou těsně u stonku, a prudkým škubnutím jej utrhněte. Musíte rychle a opatrně, ideálně tak, aby si toho květina vůbec nevšimla. Potom přetáhněte všechny okvětní plátky shora dolů pod hlavičku, a přesně v tuto chvíli se z květiny stává nová, krásná maková panenka.

Takovýchto panenek jsme si každý den vyrobili hned několik, každá pro nás byla jedinečná, každá měla duši, každou zvlášť jsme milovali. Vydrželi jsme si s nimi hrát celé dlouhé hodiny, až dokud nám nějaký kolemjdoucí neprozradil kolik je hodin, a my se celí poplašení rozběhli domů, protože už určitě bylo hrozně pozdě.

Makové panenky tak zůstaly ležet opuštěné, již celé povadlé a pomačkané, některé s natrženými sukýnkami, vedle makového pole. Stmívalo se, a ony byly ve tmě a chladu vydány na pospas všem nočním příšerám, zatímco my na ně u večeře už dávno zapomněli. Vzpomněli jsme si na ně až druhý den ráno. Nikdy však na ty včerejší, vždy jen na nové, které si ten den vyrobíme.

Dávno už jsem zapomněla, až teď nedávno jsem při jedné vycházce zůstala stát v němém úžasu, zahlcena všemi těmi krásnými vzpomínkami. Pole zůstalo stejné, dokonce to vypadá, jako by se od té doby nezměnilo vůbec nic, jakoby každý rok vykvétaly tytéž květiny. S trochou fantazie, proč ne? Vždyť květiny vykvetlé letos, musí být příbuzné s těmi, které na tom samém místě kvetly před desíti lety. A tak jsem se veřejně všem těm květům omluvila, se slzami v očích, za tisíce smutných, tichých panenek, mizících noc co noc neznámo kam. Ale makové květy mi neodpověděly. Dál se houpaly ve větru, ale odpuštění jsem se nedočkala. Jak taky, já bláhová. Vždyť květiny nemluví. Promlouvat mohou pouze makové panenky…

A tak vás přátelé prosím. Odpusťte mi, a buďte hodní na makové panenky…