Schůzka naslepo

Když si oblékala sukni, všimla si malé dírky na bočním švu spodních kalhotek. Našla tedy rychle jiné, které nebyly děravé, a převlékla se. Pro jistotu- jeden nikdy neví. Malá ranka na levé holeni už přestala krvácet, přesto ji ještě jednou očistila nasliněným prstem. Pak přejela dlaní nejprve levé, pak pravé lýtko, aby se ujistila, že má nohy hladké. Punčochy si natáhla rychle a obratně, věděla, že v nich její nohy vypadají mnohem hezčí. Ještě se naposledy spěšně prohlédla v zrcadle a vymotala z dlouhé stříbrné náušnice pramínek vlasů.
Při odchodu z bytu se dvakrát ujistila, že zamkla. Zvuk jejích vysokých podpatků se nepříjemně rozléhal po chodbě paneláku, kde bydlela, přivolala si tedy výtah, aby nemusela klapat dolů po schodech. Ve výtahu stála bez hnutí a pokaždé, když vdechla, ucítila zpod kabátu známou vůni svého parfému. Připadala si trochu směšně. Možná příliš prudce otevřela dveře výtahu a s klapáním zamířila pryč z domu.
Na hodinkách si všimla, že má ještě čas. Nechtěla přijít dřív než on. Zastavila se tedy na rohu ulice a zapálila si cigaretu. Nechutnala jí. Třásly se po ní ruce, ale dokouřila ji. Znovu si z náušnice vymotala neposlušný pramen vlasů a když v kabelce našla žvýkačku, vykročila směrem ke smluvenému místu.

Dívala se na něj. Když mluvil, dělala se mu v koutcích úst pěna, která se pak usazovala na rtech v bílý povlak. Jinak docela ušel. Jen jeho ruce byly studené a trochu vlhké. Byl dost hubený a byl z ní nervózní, to poznala a líbilo se jí to, i když už teď věděla, že každý bude dneska spát ve vlastní posteli.
Než jim přinesli večeři, nevěděl, o čem mluvit. Ona jen mlčky seděla, usmívala se, když se na ni podíval, a snažila se rychle vyprázdnit sklenku červeného, aby si mohla objednat další. Když už něco řekl, nahlas se tomu smál a nohama, které měl přehozené přes sebe, stahoval ubrus ze stolu. Trochu se styděla před sympatickým číšníkem, ale svému společníkovi nedala nic znát, jen si tu a tam vymotala vlasy z náušnice.

Polykal hlasitě a sem tam se ozvalo mlasknutí, když v ústech převalil větší kus masa. Často odkládal nůž, aby se napil, a tam, kde jej opíral o okraj talíře, zůstávaly na bílém porcelánu tmavé stopy omáčky. Vinná sklenka, kterou ani nedržel za stopku, byla ohmataná a mastná. Dívala se na to a nuceně se usmívala jeho samolibým vtipům, kterým se on sám smál kostrbatým, nepříjemným smíchem. Jídlo jí chutnalo, ale nedojedla, stažený žaludek ji nepříjemně tlačil. Zato vypila dvakrát víc vína než on.

Vzal ji do baru a poté, co jí ochotně připálil cigaretu, okouzleně se díval, jak nosem vydechuje kouř. Věděla, že ji pozoruje a pohazovala vlasy naučeným gestem, o kterém věděla, že je přitažlivé. Neposedný pramen přitom vyvlékl stříbrnou náušnici z ucha, a ta zůstala viset ve vlasech.
Odložila cigaretu, aby náušnici vymotala, ale byl rychlejší. Jeho studené vlhké prsty u jejího krku jí nebyly příjemné, ale držela. Když jí pak ale chtěl náušnici nasadit, odmítla. On se stáhl, v ruce zapalovač, připravený kdykoliv s ním přispěchat k čerstvé cigaretě.
Nešlo jí o konverzaci. Líbil se jí způsob, jakým se na ni díval. Jak hltal každé slovo a pozoroval přitom její přelíčené rty. Jakmile o sobě v rozhovoru náhodou prozradil něco osobního, rychle měnila téma. Nechtěla o něm nic vědět.

Když ji pozval k sobě, ani ji to nepřekvapilo, i když překvapení předstírala. Ještě si chvíli hrála s jeho nadějemi – přesně na jednu sklenku vína a dvě cigarety – a pak si s výmluvou na únavu začala navlékat kabát. Ochotně jí pomáhal, nasávajíc při tom vůni jejího parfému. Když platil, opřena o barovou stoličku, prohlížela si ho a bylo jí ho líto. Venku se k ní naklonil a mokrými rty zašeptal, že děkuje. Odvážila se políbit ho zlehka na tvář, ale nebylo jí příjemně, přesto, že docela hezky voněl, a rychle se odtáhla. Pokusila se usmát, pak se rychle otočila a s hlasitým klapáním pospíchala domů. Samotnou ji překvapilo, že i teď se snažila, aby před ním její krok vypadal ladně a přitažlivě. Ale ani se za ním neohlédla.

Rozsvícená výkladní skříň malého butiku vypadala chladně a neosobně. Zastavila se před ním, aby si zapálila další cigaretu. Ulice byla tichá. Připadala si zvláštně, proto co chvíli škrtla podpatkem o chodník. Alespoň nějaký zvuk. Lekla se, když koutkem oka zahlédla ve výloze figurínu, zírající na ni namalovanýma hnědýma očima. Neživá panna, oblečená do krásné modré blůzky a krátké sukně, se na ni dívala neživým pohledem, který už po ulici kolem viděl procházet stovky takových, jako byla ona. Otřásla se, napůl chladem, napůl nepříjemným pocitem z upřeného pohledu manekýny. Už ani cigareta jí nechutnala. Přestala kouřit asi ve třetině a špičkou střevíčku nedopalek zašlápla.
Místo toho, aby se snažila vymotat neposedný pramen, rovnou si náušnice sundala a hodila je jen tak do kabelky. Zapípání telefonu ohlásilo novou zprávu. Byl to on. Děkoval za pěkný večer. Zprávu smazala, připravená už nikdy na ni nereagovat. Místo toho napsala jinou, někomu jinému.
I když věděla, že odpovědi se nedočká.