A Helping Hand

„Takže vám, slečno Fullbright, dáme vědět za dva týdny. A snažte se na to moc nemyslet,“ rozloučila se se mnou doktorka, která nemohla být o mnoho starší než já. Zvedla jsem se a bez rozloučení jsem za sebou zabouchla.

Snažte se na to moc nemyslet. Jo, to se jí lehce řekne. Ona nebude prožívat to, co já.

Pomalu jsem sešla schody vedoucí z nemocnice a okamžitě si nasadila sluneční brýle. Neměla jsem zájem o to stát se středem pozornosti přihlížejících. Vykročila jsem směrem k zastávce.

Takže dva týdny…

Cítila jsem, jak mi z očí vytryskly slzy. Myslela jsem si, že nekonečný stres kvůli zkouškám ve škole je to nejhorší, co mě může potkat. Nedošlo mi, že vždycky může být ještě hůř.

Popotáhla jsem.

Procházela jsem parkem, který dělil zdravotní středisko od frekventovanější části města. Nedokázala jsem na to přestat myslet. V hlavě se mi honilo vše, co mi bylo řečeno a já uvažovala jak je tohle možné. Vždyť jsem přece nedělala nic špatně. Tím jsem si byla naprosto jistá. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a opřela se lokty o kolena.

Proč já?! Nikdy jsem se nepovažovala za svatouška. V životě jsem udělala plno věcí, za něž bych si nejraději vrazila pár facek. Nejsem si jistá, že jsem někdy věřila v karmu, ale měla jsem pocit, že se mi některé věci vracely. Někdy v silnějším měřítku, jindy jen abych si uvědomila, že to, co jsem provedla, nebylo v pořádku. Nenapadlo mě ale, že by se mi to mohlo vrátit v takové míře.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal se mě nějaký mužský hlas. Vzhlédla jsem a utřela si mokré tváře do rukávu černého saka.

„Jděte do hajzlu!“ vyjela jsem po něm, vstala a odkráčela pryč, jak nejrychleji jsem díky botám na podpatku mohla.

Asi jsem to trochu přehnala.

Když jsem došla na byt, už v předsíni jsem poznala, že nebudu sama.

„Ahoj!“ ozvalo se z pokoje mé kamarádky.

„Čau,“ houkla jsem skoro neslyšně a klíče hodila na poličku.

„Tak co ty testy? Jsi doma brzo, vždyť jsi odcházela před osmou,“ vykoukla ze dveří a já nasadila neutrální výraz. Cvičila jsem si ho celou cestu tramvají domů.

Měla pravdu, byla jsem vyřízená rychle. Jakmile jsem tam přišla, ihned věděli, o koho se jedná. Nestačila jsem ani dosednout na židli v ordinaci a věděla jsem z výrazu sestry, že nejde jen o nějaké stupidní nedorozumění. Oznámili mi, proč jsem musela přijít, já podepsala papír, že jsem byla informována a mohla jsem jít. Perfektní.

„V pohodě,“ pokrčila jsem rameny a vydala se do svého pokoje.

„No, počkej. Co ti teda řekli?“

Prudce jsem vydechla.

„Snížená hladina hemoglobinu, prý si mám koupit takový ty tablety železa,“ přišla jsem s tím prvním, co mě napadlo. S tím, co jsem si myslela, že mi řeknou. Jenže kdyby mi řekli tohle, hvízdala bych si…

„Tak aspoň, že to není nic vážnějšího,“ pousmála se na mě.

Jasně.

„Večer přijede Will, nevadí to?“

„Ne, nevadí,“ odpověděla jsem krátce a hodila kabelku na postel.

„Gabi, děje se něco?“

„Ne, všechno je v pohodě. Klid,“ pokusila jsem se usmát, ale asi mi to neprošlo. Vytáhla jsem si ze šuplíku hromadu papírů sešitou dohromady.

„Promiň, budu se muset učit. Zítra mě čeká zkouška,“ sundala jsem si sako a přehodila ho přes opěradlo židle na kolečkách. Monča přikývla.

„Nechám tě v klidu,“ pokynula mi hlavou a odešla. Zavřela jsem za ní dveře a po zbytek večera z pokoje nevylezla. Přišlo jí to divné, určitě. Vždycky jsme si sáhodlouze povídaly, co se ten den stalo, ať to se jednalo o prkotiny, nebo vážné věci. Ale já tentokrát náladu neměla. Neměla jsem náladu na nic.

Bylo těsně před půlnocí, když se rozezněl zvonek. Lekla jsem se. Vyrušilo to můj plynulý tok myšlenek, jež se předháněly o to, která z nich bude horší. Ležela jsem na posteli, stále v oblečení, ve kterém jsem dopoledne přišla.

Moni šla otevřít. Podle hlasu jsem usoudila, že dorazil její přítel. Přitiskla jsem si polštář na obličej a pokrčila nohy.

Dělalo se mi zle. Celý den. A nepomáhalo mít otevřené okno, kterým do místnosti proudil čerstvý vzduch.

„Je u sebe,“ slyšela jsem svou kamarádku z chodby.

Tak moment…

Trvalo jen pár vteřin, než se ozvalo tiché zaklepání. Neodpovídala jsem. Nechtěla jsem nikoho vidět. A už vůbec jsem neměla náladu na Williamovu optimistickou přítomnost. Snažil by se ze mě dostat, co se děje, když se to nepodařilo Monče. Neřekla jsem to nikomu a neměla jsem pocit, že bych s tím chtěla něco udělat. Navíc, nestála jsem o to, aby se na mě dívali jinak. K čemuž by nepochybně došlo. S tímhle jsem se musela vyrovnat sama. A v tu chvíli šlo mimo mě, že tu byla určitá možnost, že se jedná o planý poplach. Ta věta se vedle těch předchozích, které mi byly řečeny, ztrácela. Vyděsilo mě to…

Klepání zesílilo.

„Běž pryč!“ odsekla jsem.

Slyšela jsem, jak se dveře otevřely a někdo vešel dovnitř.

„Ne, já nikam nejdu,“ ozval se tichý, zastřený, ale rozhodný hlas.

Co ten tu dělá?!

Odložila jsem polštář stranou a na nově příchozího se zamračila. Sednul si ke mně na postel a čekal. Ve dveřích stála Monika a za ní William. Z mého výrazu pochopila, že se mi to nelíbí. Ani trochu.

„Promiň, ale něco se s tebou děje. A já se nebudu dívat, jak se trápíš. Nemusíš to říkat mě, já nejsem v utěšování moc dobrá. Navíc, jsem jenom kamarádka. Ale Ed by měl vědět, že s tebou něco není v pořádku. Tak jsem mu zavolala,“ řekla jedním dechem, ale můj výraz se nezměnil.

Mladý pár ve dveřích se obrátil a bylo slyšet jen třísknutí dveří. Jak velkorysé, nechat tu nás dva spolu samotné. Škoda, že jsem měla myšlenky jinde.

„Proč jsi přijel? Zítra máš přece ten rozhovor pro MTV,“ namítla jsem, aniž bych se na něj podívala. Hypnotizovala jsem prstýnek z bílého zlata, který jsem od něj dostala k našemu ročnímu výročí.

„Mona mi volala.“

„To už vím. Vyřídím si to s ní později.“

„Gab, podívej se na mě.“

„Ne, běž pryč. Chci být sama.“

„Ne, nechceš,“ namítnul. Podívala jsem se mu do těch zelených očí a zatnula čelist. Někdy jsem měla pocit, že mi četl myšlenky. Mlčela jsem, hodnou chvíli. Jen tak jsme na sebe zírali.

„Jestli o tom mluvit nechceš, já tě nutit nebudu. Budu tu třeba jen sedět, ale pryč mě nedostaneš. Ne do té doby, než si budu jistej, že jsi v pohodě.“

Zhluboka jsem se nadechla. Rezignovala jsem. A on toho věděl.

Schoulila jsem se mu do náručí a začala brečet. Jen tak tam seděl a byl mi oporou. Stejně jako po celou dobu našeho vztahu. Ať jsem měla problémy jakékoliv, byl tu pro mě.

Nebyla jsem klidnější. Nedokázal odvanout ten strach, který jsem v sobě měla. Nevěděla jsem, jak to zvládnu. Ale měla jsem tušení, že ať mi bude řečeno cokoliv, jeho přítomnost mi pomůže se s tím lépe vyrovnat…