Krb

Krb

 

Bydlím v horském městečku u švagra Jardy více než rok. Vlastní po rodičích dům a s mou sestrou Danou mají dvě krásné holčičky Janu a Lidušku, a vlčáka Norinu.

V zimní i letní sezoně pronajímají pokoje turistům. Sami se uskrovnili a celá rodinka spí společně v jedné ložnici a Norina pod gaučem v kuchyni. Z pochopitelných důvodů jsem jejich nabídku k okupování jednoho z pokojů odmítl.

 

S jejich dovolením jsem si vybudoval spaní ve sklepě. V nevelké místnosti se šikmým stropem,

pod širokým schodištěm domu. Malé okénko propouští trochu světla i vzduchu. Stěny i strop jsem obložil palubkami, které se sami nabízely na stavbě budovy nové lanovky, kde s Jardou pracujem. Pod šikmým stropem jsem ode zdi ke zdi vybudoval širokou postel, nazvanou letiště.

 

Jedné noci mne probudila pálivá bolest na noze a v zápětí záchvat kašle. Po paměti jsem našel vypínač u dveří. V místnosti byl hustý kouř. Vatová deka chytla od keramického topení. Nehořela, jen dýmala. Deku jsem uhasil a otevřel okénko. Popadl jsem oblečení a doslova se vyplazil před dům. Celý dem mi bylo dost zle. Popálenina na noze byla malá, ale vděčil jsem jí za život.

 

Dospěl jsem k rozhodnutí, že si postavím krb. Kamínka by ale byla určitě rozumnější nápad. Byl jsem stále svobodný a představa praskajícího dřeva a plamenů kreslící po stěnách barevné ornamenty rozhodla.

„Zde nebudou dělat drahoty ani ty nejcudnější panny," sdělil jsem majiteli domu, když jsem s nadšením líčil svůj plán. Měl pochopení pro mou slabost, ale často mně připomínal, že vzhledem k mému věku bych si měl začít hledat životní partnerku.

Já na oplátku opakoval radu mého otce: „Poznej sto žen, a potom se ožeň."

Komín jsem měl. Jeho základy začínaly v rohu místnosti. Povolení ke stavbě od švagra jsem také dostal. Chyběl jen materiál.

 

Od poloviny listopadu se již druhý týden na městečko snášel sníh. Pět dní v týdnu jsme s Jaroušem docházeli na lyžařský stadion, abychom pět dní v týdnu téměř nic nedělali. Zatopili jsme v kamínkách, četli noviny a radovali se, jaký je socialismus vynález. Pracovní morálku nám kazil Pepa Maličký, náš třetí do party. Měl silný smysl pro povinost. Každé ráno odházel sníh, potom chodil po místnosti sem a tam, jako soudruh Lenin, když vynalézal revoluci.

 

Když jeho touha po pracovní činnosti překročila snesitelnou hranici, odcházel i přes naše protesty do kanceláře správce stadionu prodiskutovat naši celodení pracovní náplň. Tak se stalo i dnes, krásného prosincového rána. Byli jsme zaneprázdněni plánováním sv. Mikuláše. Jarda, díky vysoké postavě, bude opět Mikuláš a já půjdu za čerta. Ze sousedky se mimořádně stane na chvilku andílek.

Opět půjdeme od domu k domu, ale tentokrát budeme nejméně polovinu trasy odmítat pohoštění.

Po loňském Mikuláši měl švagr týden tichou domácnost.

 

Pepa se vrátil. Pracovní nadšení v jeho tváři nevěstilo nic dobrého. Nezklamal. Dostali jsme náročný úkol, který potrvá nejméně týden. Opravit telefoní vedení ze stadionu až na horní stanici lanovky.

„To jste si mohli stím starým prďolou Balcarem vzpomenout dřív, ne tedˇ, když je sněhu po prdel.“ Rozhořčeně pohlásil Jarda a vyčítavě se díval na Pepu.

 

Práci jsme začínali rozumně, od horní stanice lanovky. Do deseti dopoledne jsme seděli v kiosku a vyzunkli s Jaroušem každý nejméně čtyři grogy. Pepa s přemíry energie a výčitek svědomí odhazoval zadarmo okolo kiosku sníh. Dostatečně zahřátí jsme potom od sloupu ke sloupu natahovali nové dráty. Táhli jsme sebou řebřík, na kanadách klubko drátů, stupačky, kladky a jiné nutné drobnosti.

Aby řeč nestála, líčil jsem Pepovi nadšeně plán s krbem, a detajly, jak silně ovlivní povolnost žen. Jak plápolající oheň zkrátí čas rozhodování a slovo NE, zmizí z jejich slovníku. Když jsem se konečně dopracoval k problému s materiálem, Pepa mně přerušil.

„O šamotových cihlách bych věděl, jsou v kůlně kousek odtud,“ a ukázal k chalupě lyžařského klubu. Okamžitě jsem se vydal kyprým sněhem k chatě. Skutečně, v kůlně bylo materiálu až srdce jásalo. Výčitky svědomí mě netížily, cihly pocházely ze zbořené pece a zjevně majiteli překážely.

 

Druhý den ráno, jsem vyvezl lanovkou kanadské saně a vzal sebou několik pytlů od brambor a provazy. Vzal jsem si také Tajfunky. Tak jsem říkal krátkým lyžím, které jsem si vyrobil ze starých již neupotřebytelných lyží. Dali se připnout i na válenky. Dojel jsem ke kůlně a s nadšením vkládal cihličky do pytlů. Bude to stačit, nebude to stačit? Vrtal mi v hlavě počet cihel nutných ke stavbě. Konečně jsem uznal, že mám cihel dost.

 

Od chaty k sjezdovce byl mírně stoupající průsek. Po hodině nesmírné dřiny jsem konečně dotáhl v hlubokém prachovém sněhu saně na Černou sjezdovku. Vyčerpán jsem se posadil na náklad a s obavami odhadoval nastávající obtížnost jízdy. Sklon svahu byl velice příkrý. Označení černá znamená, že je určena pro pokročilé lyžaře. Chlad mě probral k činosti. Připnul jsem Tajfunky a zapřen ve vojkách saní jsem opatrně sjížděl ve velkých obloucích.

 

Sníh se mi hrnul až po prsa. Tlačila mně neuvěřitelná váha. Spustil jsem pod saně řetěz ale mnoho nepomohl. Poslední oblouk před Velkým hankem jsem zvládl snad jen silou vůle a zastavil kousek od chlapů. Ti, několikrát saně obešli a když si náklad dostatečně prohlédli, Jarda vrtíc hlavou poznamenal.

„Doufám že to nehodláš sjet dolu s těmi cihlami?“ Měl pravdu, byla by to sebevražda. Tento velice prudký svah je postrachem lyžařů. Kolečka v mé hlavě počala podávat maximální výkon. Nerad se vzdávám a snášet cihly na krosně nebyla lákavá představa.

„Chlapi už to mám, dolů pojedeme pomalounku, jako s pohřebákem!“ Zvolal jsem radostně po chvíli přemýšlení.

 

Po pár otázkách můj plán uznali jako reálný. S nadšením malých kluků jsme se přímo těšili a vrhli se s chutí do realizace. K saním jsme uvázali dva provazy, na jejich konce, asi deset metrů za saněmi se Jarouš s Pepou přivázali. Šestimetrová dřevěný žebřík položili po vrstevnice a sedli si každý na na jeden konec a pevně jej uchopili. Žebřík bude pracovat jako prefektní brzda.

 

„Jedéém,“ zvolal jsem nadšeně. Skutečně! Strmým svahem jsme sjížděli zvolna a já se radoval nad úspěšností mého nápadu. Než jsem se dostatečně vynachválil, saně se s nákladem dvou metráků cihel, bez možnosti je ovládat prudce rozjely. Napadla mně hrůzná představa, zdali se ti dva, jen tak pro zábavu neodvázali. Prováděli jsme si občas kanadské žertíky. Podezření jsem bleskově zamítl, byl by to pokus o vraždu.

 

Šlo mi o život. Téměř jsem se položil mezi vodicími tyčemi saní do záklonu a řítil se pětatřiceti stupňovým svahem rovně dolů. Zkusil jsem s lyžemi plužit, ale rychlost byla příliž veliká. Skrčil jsem nohy pod sebe a řítil se dolů na „věřím v pána Boha.“ Před sebe jsem neviděl a nemohl ani dýchat. Prudké gejzíry sněhu bičovaly obličej a pokryly jej silnou vrstvou. Divoká jízda netrvala déle než patnáct vteřin, ale zdála se být věčností.

 

Konečně rychlost zpomalila a na mírnějším svahu saně samy zastavily. Pustil jsem vojky a začal stírat sníh z obličeje. Pocit úlevy a radosti se rychle rozléval celým tělem. Opět jsem přežil! Plíce jsem naplnil na maximální kapacitu a pokřik Tarzana se nesl do dály. Rozčarování, že se chlapi nepřidali, mně přinutilo se otočit. Nikde jsem je neviděl. Jen hlubokou brázdu po saních kolmo dolů. Nahoře na začátku svahu jsem zahlédl kousek žebříku. Obešel jsem saně a uchopil jeden s provazů. Byl napnutý. Rychle, jak mně krátké lyže dovolily jsem šel podél provazu.

Když mé obavy dostoupili vrcholu, pár metrů předemnou se ze sněhu vynořil Jarda a na levo od něj Pepa. Vypadali příšerně. Dávili se, lapali po dechu a zděšeně se rozhlíželi. Obaleni sněhem, bez čepic a rukavic. Jardovi chyběla i válenka. Byli z počátku přesvědčeni že se snámi uvolnila lavina.

Ne, nic tak hrozného. Po pár desíkách metrů nahrnul řebřík před sebe obrovskou masu sněhu. Tak velký odpor nemohli udržet. Pustili se a saně nabraly plnou rychlost. Stali se živými kotvami na konci provazu. Celých sto padesát metrů byli taženi pod sněhem. Občas i hlavou dolů, jak později ličili.

 

Bundy i s košilemi mněli vyhrnuty do podpaží. Sníh se jim nacpal všude. Trvalo dlouhý čas, než byli schopni mi začít nadávat. Uvědomil jsem si radikální chybu v mém plánu. Provazy mněly být uvázány k žebříku, a chlapi na něm jen volně sedět. Pozdě ale „bycha“ honit. Jarda dovrávoral k nákladu, stoupl si na cihly a svlékl se do trenýrek. Nadával a čistil jednotlivé části oděvu. Pepa chvíli váhal ale udělal to samé.

 

Od silnice jsme zaslechli dlouho trvající potlesk a pískání. Velká výprava turistů jdoucí na výlet, celou naši šílenou jízdu se zájmem sledovala. Všichni tři jsme se jim uklonili a byli opět odměněni bouřlivým potleskem.

 

Kolinko