Chvilka před usnutím

Ležím v posteli a hledím do tmy dětského pokoje. Vedle mě se choulí Sylvinka, moje malá sestřička. Už přestala plakat. Totiž - nikdy jsme spolu v jedné posteli nespaly. Dneska to přišlo samo. Již po několikáté si přehrávám, co že se to dneska stalo. Hodiny na kostelní věži přitom odbíjejí stále déle a déle.
„Ty seš fakt hrozný prase! Teď sem ten sporák vydrhla a už je zase zaliskanej, jak… Ale proč se vzrušovat, však služka to uklidí, co? A to triko. Včera sem ti ho dala čistý a už sou tam zase fleky od bůhvíčeho. To je fakt nechutný!“ Takhle začínalo naše obvyklé ráno. Máti nadávala tátovi, že žije. Většinou je v tom on ale téměř nevinně. Ta trocha nečistoty v kuchyni vznikla od maminčiných bramboráčků, které si včera v deset večer stejně jako ostatní večery nechala od táty smažit.
Dnešek tedy nebyl výjimkou. Bohužel jenom ráno. Dopoledne se vyvíjelo v dusné, ale přece jen ještě snesitelné atmosféře.
„Do prdele, kdo to tady zase takhle naházel ty letáky! Tady je to jak u blbejch na dvorku. Sbírám všechno, co vám od rukou upadne.“ Nadechla se. „A holky už by si mohly po sobě uklízet. Hlavně ty,“ ukázala na mě. Zavřela jsem dveře pokoje. Ale i přes ně jsem slyšela nadávky na tátovu, mou i Sylvininu osobu.
„Taky se můžu jít zavřít do pokoje!!“ s dupotem prošla kuchyní a bouchla dveřmi tak silně, že se jejich skleněná výplň vysypala. Bylo mi do breku. Takhle se naši nikdy nehádali. Přesto jsem si nemyslela, že to bude tak vážné, jako nám to později vyložil táta.
Večer přišel k nám do pokoje a sedl si ke mně na postel. Chvíli jen tak seděl a mlčky se díval, jak si Sylvinka hraje. Vzpamatoval se, až když jsem na něj hodila tázavý pohled.
„Víte, holky,“ začal rozvážně, „chtěl bych vám říct něco moc důležitého. Já a maminka.. (odmlka).. Podali jsme žádost o rozvod.“
„Cože? Tati? Proč?“ vyskočila jsem tak rychle, že se Sylva lekla a shodila svou věž z kostek. „Vždyť jste se nikdy nehádali. Mimo dneška nikdy,“ nechápala jsem situaci.
„Právě že jo. Ovšem ne před vámi. Stále jsme však doufali, že se to snad nějak vyřeší.“
„A teď už nedoufáte?“
„Je mi to moc líto, ale..“
„Jo, jasně… úplně v pohodě.“ Zatvářila jsem se ironicky a zalezla pod peřinu. Tentokrát jsem se pláči neubránila.
Čtyřletá Sylvinka těkala očima z toho, co bylo vidět ze mě na otce a po tvářích se jí kutálely slzy.
„Tati, prosím, nech mě,“ vykoukla jsem zpod peřiny.
Odešel.
Za chvíli mě někdo tahá za peřinu. „Můžu jít za tebou?“ popotáhla Sylva. Jako souhlas jsem jí v posteli uvolnila kousek místa.
„A to tatínek maminku nechce, protože rozbila dveře?“
„Líp bych se, Sylvi, ani zeptat nemohla,“ stále jsem nevěděla, co se tady vlastně stalo.
„Nevím, Sylvi, opravdu nevím. Ale až to zjistím, tak ti to povím.“ Sylvie se ke mně přitulila a ještě několikrát popotáhla, než vůbec usnula.
A já tu ležím a hledám odpověď na její otázku: „A to tatínek maminku nechce, protože rozbila dveře??“