Aneta M.

Dívám se na svou matku se zvláštním smutkem v očích.
Její tvář má tolik vrásek a přesto je tak krásná.
Krásná, protože se dokáže smát i přesto, že každá vráska znamená jeden smutný okamžik v životě.
Ptali se ji, co by v dalších deseti letech chtěla zvládnout, jaké má cíle.
Odvětila: "Chtěla bych být zdravá a chtěla bych ještě žít."
Matko, jiné cíle nemáš?
Přemýšlela jsem o její odpovědi dost dlouho. Dost dlouho na to, abych si uvědomila, že by to měl být cíl každého.
Teď, když mi táhne na třicítku, tak si uvědomuji po čem člověk tolik touží.
Toužím po lásce, sexu, zábavě, kariéře a možná po dětech.
Ale co z toho když člověk není zdravý?
Co z toho, když člověk neumí žít?
Sedím a sama sobě si říkám: "Aneto, jaký je vlastně tvůj životní cíl? Kam vlastně směřuješ?"
Odpověď vypadá strašně těžká, ale vlastně je jednoduchá, protože tam směřujeme všichni.
Do hrobu! Životní cíl je dobře prožít život, protože šance, že existuje reinkarnace je velmi nepatrná.
Tak moc mě to bodá v prsou a tak moc bych chtěla matku obejmout, ale bojím se.
Čím více citu, tím těžší bude loučení.
Proto se dívám na její vrásčitou tvář a přeji si, aby se její přání spnilo a nám také.
Prožijte život, co nejvíce! Vaše Aneta M.