VRAH

Stisk jsem neuvolnil. Právě naopak.
Svíral jsem její drobný běloskvoucí krk stále větší a větší silou. Spěchal jsem a nemohl se dočkat toho okamžiku, až v jejich očích konečně zahlédnu přízrak smrti. Její bleděmodrá tvářička se na mě ve smrtelné křeči jakoby pousmála. Sklonil jsem se k ní trochu blíž a snažil se ji trochu uklidnit.
„Ššššš - šššš,“ a zašeptal do jejího ouška: „Už to bude lásko, už to bude.“

Nemohla mi pochopitelně odpovědět. Její vykreslené rtíky, které vždy chutnaly jahodově, se slabě zachvěly a z pootevřených úst vyšlo jen tiché zachroptění. Dostal jsem chuť ji ještě naposledy políbit a dotkl se jejich ledových rtů. Ucítil jsem pachuť smrtelné úzkosti. Ještě více jsem tedy zatlačil palci na její hrtan. Chrapot se tím změnil v jakési podivné syčení, slábl a slábl, až konečně zcela utichl. Její dosud vzpouzející se tělo, se náhle zhroutilo do sebe a zůstalo pode mnou bezvládně ležet.

Vstal jsem a přiložil ruku na krční tepnu, abych se ujistil, že je po všem. Nenahmatal jsem žádný puls. Ještě jednou jsem se ujistil, zda je opravdu mrtvá a naposledy pohlédl do tváře své ženy.
Byla klidná. Kobaltově nádherná. Hleděl jsem na mramorovou sochu, kterou jsem tolik miloval a náhle mi připadlo směšné, že na mě i teď vyplazuje svůj drobný růžovoučký jazyk.

Místností se rozezněl pronikavě a nepřerušovaně jakýsi bzučák. Dveře tolik obávaného nemocničního pokoje onkologické kliniky se po chvíli prudce rozlétly a dovnitř vběhl lékař se sestrou. Na chvíli se oba zarazili, pohlédli na lůžko, pak na mne a přiskočili k pacientce.

Ustoupil jsem tiše do rohu pokoje a se svěšenou hlavou sledoval jejich marnou činnost.