Léta pro kočku

Soužití s kočkami. To bylo něco, co jsem já znala důkladně a pan Fyzik vůbec. Vyšli jsme z toho jako naprosto průměrná dvojice, která si místo dítěte prozatím pořídí mazlíka, aby se na něm zacvičila.

Jelikož v naší rodině je taková blbá dědičnost, rodí se u nás hodně dvojčat, nevěděli jsme pořádně, jak na tom budeme s časem a mysleli si, že ve dvou se to lépe táhne, pořídili jsme mazly dva. Dvě kočky. Abychom byli styloví, vzali jsme dvojčata. Jednu černou a druhou bílou. Prvotní jména byla Vločka pro bílou a Saze pro černou. Po několika měsících jsme je překřtili na Bílou Pohromu a Černou Smršť. Řekli jsme si, že prostě zapadly do rodiny, kde jeden připomíná Chaos a druhý Zkázu a smířili se s opravdu netypickými členy domácnosti.

Že zvlášť Vločka je unikát jsme zjistili v době, kdy prakticky nezavřela tlamičku. Nejdřív jsme mysleli, že mňouká žalem. Spletli jsme se. Mňoukala jen tak z radosti, že s námi komunikuje a že my jí odpovídáme. A že jí někdy zacpáváme tlamu masem, aby neřvala. Saze pro změnu nemňoukala vůbec. Podezřívali jsme ji, že nemá snad ani hlasivky. Pak jsme se shodli, že to Vločka odmňouká za ni a byl klid. Ostatně, že mňoukat umí jsme zjistili, když jsme obě v rámci ochlazení, strkali pod tekoucí vodu. Její hlasový rozsah byl tak značný, že na nás zvonili sousedi, abychom okamžitě to nebohé zvíře přestali týrat. Doteď se divím, že na nás nezavolali ochranáře, když spatřili naše nadšené tváře, v náručí stále ječící kočku a druhou prskající ještě v koupelně. No jo, my jsme byli šťastní, že naše čiči umí mluvit.

V průběhu našeho soužití jsme zjistili, že nám osud seslal kočky, které jsou naše zrcadla. Akční povahu po panu Fyzikovi zdědila Vločka, rozvážnost, těžkopádnost, přízemnost a velký zadek zase Saze po mně. Ale nechápu, že jí ten zadek sluší víc. Taky, když se Saze se zvuky, které nápadně připomínají „uf, uf“, šplhá na gauč, tak pan Fyzik prohlašuje, že se to nápadně podobá mému „uf, uf“ při lezení do kopce.

Pana Fyzika to táhne do hor, Vločku to táhne na skříně. Nejlíp na tu blízko u okna, kde pozoruje vrabce. Vzhledem k tomu, že chápeme mňoukací signály, tak nám to její „mňa, mňa, mňa“ je jasné. To samé dělá těsně před snídaní a večeří. Největší tragédie ale pro ni nastává kolem desáté ráno, kdy nám na okno létává hrdlička. Podezřívám ji, že v poslední době tam létá schválně provokovat. Pochopila, že za sklem jí nic nehrozí a tak se tam prochází, občas mrkne, co kočka na to. Kočka zuří, ale to je tak všechno, co může.

Naprosté rekordmanky jsou ovšem naše kočičky v jídle. Spasou všechno, na co přijdou. Maso, brambory, zelí, rajčata, mouku, kakao, olej. Nestačíme jim bránit, vždycky nás nějak obelstí. Největší záhada je pro mě ta, jak se dostanou do tří nádob, kde je schováno kuřecí stehno.
Jejich žravost dosáhla toho vrcholu, že mi překousaly nabíječku od mobilu a okousaly knihy v knihovně. Zavřené. Do té doby.
Před několika měsíci se nám dokonce ztratil magnet. Chvíli jsme bloudili po bytě a pak jsme spočinuli zrakem na uprostřed předsíně sedící Sazi. S panem Fyzikem se známe dlouho a proto nás napadla stejná myšlenka. Co když ten magnet sežrala? Chvíli jsme ji prohmatávali, což už tehdy při její tukové zásobě nebylo lehké, ale nic jsme nezjistili. Pak se ale v panu Fyzikovi projevil fyzik. Pokud sežrala magnet, k tělu přiložený kompas musí stáčet střelku. K naší úlevě nestáčel. Magnet jsme našli o půl roku později pod lednicí.

Teď už jsou to opravdu naše děti. Naše soužití tajíme okolnímu světu, tedy rodině. Obáváme se totiž toho, že kdyby naše maminky zjistily, jak to tady vedeme a co všechno naši miláčkové můžou, pošlou na nás hygienu a babičku z Fyzikovi strany nás rovnou odstřelí na místě. Tak pššt a třeba si ještě na nějaké zážitky vzpomenu.