Blázen?

Milovala ji. Hnědé oči a záplava delších hnědých vlasů. Bylo tomu tak již tři roky a místo toho, aby cit slábl, naopak nabíral na intenzitě.

....

"Ahoj, hele, za týden pojedu do Prahy, nechceš se vidět?" Martině přišla zpráva a s radostí už vyťukávala odpověď své kamarádce Lence "Ahoj Leni, jasně, ráda tě uvidím."
Za pár dní se holky sešly na nádraží a po pár úvodní větách o tom, co je nového se Lenka ptá: "Tak co, jak se máš?" "Jo, dobře, děkuju." "No a co ta tvoje...?" nedá se odradit Lenka. "Ale kuš! Není moje a nech toho, jsem v pohodě." ohradí se Martina. Lenka se ušklíbně, ale už k tomu nic nenamítá." Mám nápad, dáme k tobě domů kufr a půjdeme se někam projít, co ty na to?" "Můžeme", řekla Martina trochu zamyšleně.
Poté, co holky vyšláply celá čtyři patra a stěží popadaly dech, vybalily Lenčin kufr a vyrazily ven.

....

Miluji jí. Vím, že už jí nikdy neuvidím, ale cítím, jak z toho začínám šílet. Srdce mi tepe. Klepou se mi ruce. Co bych dala za pár minut s ní. Za jedno objetí. Zemřít vedle ní. A nikdy jinak.

....

"Martino? Notak, Martino!" "Hm?" Na co zas myslíš?," ptá se Lenka trochu dotčeně. "Ale na nic, pojď, půjdeme támhle do parku, mají tam zmrzku, můžeme si dát." usmála se Martina. "Jakou chceš zmrzlinu?" volala Lenka, která už dávno stála u stánku s rychlým občerstvěním a vybírala zmrzlinu. "Mě je to jedno, nějakou vyber." Jen co si holky se zmrzlinou sedly na zídku v parku, začalo poprchávat. "Sakra, to je ale pech!" zaklela Lenka. "Tak půjdeme domů, co se dá dělat" Když došly k přechodu, Martina zavolala: "Jé, Lenko, vidíš támhle tu paní? Ta vypadá přesně jako moje babička!" "Ne, kde?" Než se Lenka otočila, paní byla pryč.
Zase je čekaly čtyři patra a k tomu všemu navíc deštěm vyhozené pojistky. V polovině se zastavily, aby trochu nabraly dech a pustily před sebe rychlejšího pána, který šel za nimi. "Prosím..." otáčel se k Lence. "Dovol mi si jen sáhnout..." obě holky měly srdce až v krku. "Tu druhou nechci, chci jen tebe..." "Zavolám na tebe policajty!" zakřičela Martina a rychle seběhla schody zase dolů. Dole na ulici se s jednimi skoro doslova srazila. "Mojí kamarádku právě znásilňuje nějakej chlap," křičela. "To je tady normální," odbyla jí policistka a hlouček okolo ní se rozesmál. "Jak normální, to není normální," začala popotahovat Martina, ale to už se jeden policista neochotně zvedal. "Ale jo, je, to je, holčičko, jako bys seděla v Indii a přemýejšlela, kdy na tebe spadne atomová bomba." Zase ten smích. Martině jen mlčky tekly slzy.

....

Už to nevydržím, mám hrozný strach, přestávám vnímat co je skutečnost a co ne. Co jsem já.

....

V tom viděla naproti po chodníku jít Ji. S nějakou slečnou ruku v ruce. Nevěřila vlastním očím. Nezmohla se na víc, než jen němý úžas a upřený pohled do očí. "Martino, co tu děláš? Tohle je moje přítelkyně, pojď, někam tě svezu, mám tu zaparkované auto." Martina klopýtala jako v Jiříkově vidění. Ona si sedla za volant, vyklonila se z okénka, políbila svou partnerku, "tak ahoj, lásko," nastartovala motor a ohlédla se na plačící Martinu. "Tak co se stalo?" Martina nebyla schopna pohybu ani slova. Ona si začala z rukou sundavat prstýnky, "tak a teď se zase můžu začít chovat normálně," usmála se.

....

Martina byla svlečena a přivedena do koupelny. "Slečno Kinclová, tady se osprchujte." Ztuhlýma rukama vzala sprchu, zatáhla závěs a začala se mýt. Celou dobu měla pocit, jako by jí někdo pozoroval. Roztáhla závěs, ale nikdo tam nebyl. Sevřelo se jí hrdlo a začala lapat po dechu. V ten moment se rozkřičela ohlušujícím hrdelním zvukem. Dveře se otevřely a do malé koupelnové místnosti ještě zahalené v teplé vodní páře se vrhnulo několik doktorů a sestřiček. "Slečno, Kinclová, slečno Kinclová! Co se děje?" Ohlušující křik se rozléhal celým oddělením"

....

Pozorují... oni... Celou dobu.... Vyhrožují.... Nadávají.... Sledují....

....

"Sestro, přineste mi injekci diazepamu!" Jehla se zabodla Martině do stehna, ale křik neustával...

....

Evo....

....

Martina cítila, jak jí připoutávají za ruce a nohy k měkké podložce. Něčí ruka jí pohladila po vlasech. Skoro to necítila. "Sestro, pokud se neuklidní, za dvacet minut ji dejte další dávku."
"E...." "Cože, říkala jste něco, slečno Kinclová?" "E...a..." "Cože?" "Eva.." "Kdo je Eva?" "Eva..."
"Byla tady s ní nějaká Eva?" "Ne, pane doktore, přivezla ji sem policie..."
"Slyšela jste sestru, slečno Kinclová, žádná Eva vás sem nepřivezla, dovezli vás sem k nám policisté."

V tom začala zabírat injekce a Martina začala usínat. Doktor se na ní smutně podíval a pronesl diagnózu. Tu už Martina neslyšela...