Divadlo především. Předevšema.

„Tak ahoj!“ Zazní můj hlas, snad až příliš umělý než jindy. Chtěla jsem působit vesele, ale ten skřek, který se mi vydral z hrdla, byl plný strachu a zoufalé touhy, ať nemusím jít domů sama. Přidám do kroku a v ruce tisknu mobilní telefon. Snad mám jen strach ze tmy…Tmy, která mě obklopuje ze všech stran a kterou ruší jen mihotavé záblesky některé z pouličních lamp. V hlavě se mi přemílá snad tisíc nápadů a možností, jak se z téhle prekérní situace dostat ven. Jenže ani jeden tenhle plán, zosnovaný z tenké pavučiny strachu a zoufalství nikdy nevyřknu nahlas. Snad právě proto, že se stydím; stydím se před svým bratrem – nechci působit jako slaboch; stydím se před rodiči – už jsem přece velká holka; stydím se před přáteli – jsem přece ta, která nemá problémy… S bolestným bodnutím u srdce a s hořkou slinou na jazyku si uvědomím, že bych se klidně ráda styděla před svým klukem. Jenže toho nemám. Ale fakt bych chtěla …
Zamračím se, až mi na čele vyvstane ta známá vráska mezi obočím. Ruce zarazím hluboko do kapes a vyjdu ještě zuřivějším tempem po studené asfaltce, která mě zavede až domů. Přemýšlím nad tím, proč jsem si - do pekla - ještě nikoho nenašla. Za chvíli bude víkend, který (ostatně jako vždy) prosedím nad knihami a u televize. A pak v pondělí budu poslouchat milostné romance svých spolužaček. Co když si ale nikdy nikoho nenajdu? Před očima se mi objeví obrázek jeptišek z kostela a rázem mi po zádech přeběhne mráz. Snad mám jen strach ze samoty…
Někde v zahradě nalevo zavyl pes. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal! (Kdysi mě málem jeden pes pokousal a od té doby mám z toho nejlepšího přítele člověka smrtelnou hrůzu.) Domů doslova utíkám a jakmile dorazím ke vchodovým dveřím, sotva se celá zadýchaná strefím klíčem do zámku. Rychle odemknu, prudce otevřu dveře a do nosu mě udeří nasládlá vůně pečícího cukroví. Zamknu, zuju boty a vybíhám schody do patra. Po cestě svlékám kabát a zdravím mamku. Jistě – cukroví - velká příprava na Vánoční svátky.
„Tak jak bylo ve cvičení?“ zvedne mamka oči od těsta.
„Jo dobrý“ skrývám se za ledabylý tón.
„A co cesta?“ pokračuje výslech. Vybavím si tu tísnivou tmu. A to, že ještě nemám kluka. A ten pes.
„V pohodě,“ a zapírám nos mezi očima a modlím se ke všem svatým, aby to byla poslední otázka „tak já jdu do pokojíčku … jo a chceš nějak pomoct?“ sklouznu pohledem z mamčiných očí na podlahu od mouky, na troubu, ze které se valí černý kouř a na přísady k pečení cukroví, které se povalují všude na stole i pod ním.
„Ne, je to v pohodě. Zvládám to.“ Utře si hřbetem ruky pot z čela.
„Tak já jdu… čau“ mizím do pokoje, zapínám CD přehrávač a plácnu sebou na postel.
Z magneťáku se začne linou tísnivá píseň z muzikálu Moulin Rouge a já cítím, jak mnou prostupuje pocit prázdnoty a … tak trochu hrůznost. Znovu vstanu z postele, rádio pustím ještě více nahlas. Snad mám jen strach z ticha…
Namočím vatovou tyčinku do skleničky s odličovačem a pomalu přejíždím po obličeji. Spolu s make-upem, řasenkou a rudou rtěnkou mě opouští i moje každodenní maska, pod kterou asi skrývám své já. Sama nevím. Ale tenhle pocit zkrátka miluju. Po pěti minutách už před zrcadlem stojím JÁ. Ve vybledlé noční košili a s nenalíčenou tváří.
Náhle zazvoní můj mobil. Volá Honza. Hovor přijmu a už automaticky se narovnám, zvednu hlavu, nasadím svůj umělý hlas a v hlavě si přepnu ten nejdůležitější knoflík – začnu myslet tak, jak druzí předpokládají.
Hm, jistě. Honza potřeboval vědět, v kolik začíná ta dnešní akce, na kterou nejdu. Nebaví mě se opíjet a hrát si na dospělou. Je to dětinské. Znova se kouknu do zrcadla. Vidím trochu povýšenecký a úplně cizí výraz v obličeji po celou dobu hovoru. Snad mám jen strach ze sebe sama.
Přes mé dveře do pokoje a přes vysoký hlas Nicole Kidman můj sluch zaregistruje ještě další zvuk. Mamka se zase hádá s taťkou. Dlouze si povzdychnu a zase se mi v hlavě rozjedou naplno všechny myšlenky. Možná mám jen strach z hádek …Hádky NENÁVIDÍM …. Jenže KAM mám jít? (Hádka bude trvat asi dlouho a já chci alespoň jeden večer mít klid.) Klid je jedině tam venku ve tmě… Jenže ti psi tam venku … a ta tma … Jenže tady je ta šílená hádka…Vybavím si vytí psa a tu TMU, ve které mě nikdo neuslyší, až budu volat o pomoc. Hádka sílí, pustím ještě více rádio, třeba to pomůže. Oslabená a zoufale vytížená z toho boje v mé hlavě se bezbranně schoulím do klubíčka u nohou mojí postele. Z očí se mi samovolně kutálejí slzy a jim ani nebráním a ani nevyčítám, že mě opouštějí přes slabou hradbu řas. Už nemám sílu. Všechno tak vysiluje ..VŠECHNO!!! Snad mám jen strach z bezmocnosti…

Ráno se probudím rozlámaná a s fialovými kruhy pod očima a s příšernou bolestí hlavy. Že bych už v šestnácti letech měla migrény? Kouknu na budík. Teprve šest ráno, ještě můžu půl hodiny spát, než se budu muset obléct a upravit do školy. Pomalu se zvednu ze země, prsty kroužím v oblasti spánků. Cítím pulzující krev. Tak ještě žiji. I po tom napjatém včerejšku. Snad mám jen strach ze života … Odhrnu si vlasy z čela, na okamžik zavřu oči a soustředím se na jedinou větu: „Jdu dnes ještě do školy, takže –“ prudce otevřu oči, automaticky se narovnám, zvednu hlavu, nasadím svůj umělý has a nastavím zrcadlu povýšený a úplně cizí (a přeci tak samozřejmý) výraz v obličeji. Poté se obléknu do černé sukně a rudého trika, načerním řasy, obtáhnu oči tužkou, nanesu na tváře make-up, načervením rty, přes ramena přehodím kabát, omotám šálu kolem krku a hurá! do života. Zase budu hrát své druhé já, jež dokáže žít beze strachu.