Slabá

Seděla ve svém pokoji. Hodiny na stěně právě ukázaly půlnoc. Jejich tikot nesnášela, přesto jej však stále den co den snášela, protože přece nemůže mít hodiny, které nejdou. Za zvuků písně přemýšlela, jak dál, zatímco jí po tváři stékala poslední zbloudilá slza. Už hodněkrát si slíbila, že nebude brečet kvůli lidem, kteří za to nestojí – nikdy svůj slib nedodržela. Lidé si o ní mysleli, že je slabá a to taky byla, kdyby se o sobě měla vyjádřit jedním slovem, bylo by to právě toto – SLABÁ. Alespoň si tak připadala, především pokud přišla do kontaktu s jinými lidmi, když se musela srovnávat s jejich ubližováním, s tím, jak o ní mluvili, za jejími zády, samozřejmě, ale jakoby to pomohlo od toho, aby je neslyšela. Vždycky byla podivín, se kterým se nikdo nekamarádil, ale vždycky si dokázala získat alespoň jednu osůbku, která stála při ní a která ji chápala, nakonec však všichni stejně odešli. Vydali se vlastní cestou nepodivnosti a slávy, alespoň tak jí to připadalo. Často přemýšlela, v čem je chyba, ale nikdy na to stejně nepřišla. Možná byla příliš nudná, možná příliš nespontánní, ať už to bylo cokoliv, vždycky všechny její vztahy dopadly stejně – rozpadem.
Tak, jako si přála, aby jí zůstali přátelé, kteří ji opustili a přála si, aby ji opustit nemohli, tak si představovala, jaké by to bylo, kdyby se mohla odpoutat od své rodiny. Prostě se jednoho dne zbalit, odejít a najít si novou, lepší. Toto byly samozřejmě jen její představy, protože něco takového není možné, to ví i čtyřleté děti chodící do školy a malující koníčky, co vypadají jako obludy, kterými se potom v celé rodině chlubí a nadšeně je připínají na lednici v kuchyni. Rodina byla problém. Možná ten největší. Snad krom toho, že byla absolutně nespolečenská. Ano, to byl větší problém, tím si byla jistá.
Často přemýšlela o tom, proč musí být vlastně lidé takoví, jací jsou. Nemohou být prostě všichni milí, chytří, sečtělí a hodní? Samozřejmě že nemohou, nebo to alespoň nikdy pořádně nezkusili. Vždycky bylo a nejspíše i vždycky bude všude okolo spousta zlých ignorantů bez citu a rozumu, kteří budou kazit život lidem dobrým, kteří se snaží mít spořádaný život a neubližovat druhým. Přesný důvod toho, proč takoví byli, nikdy neodhalila. Možná jednou, až se plně propracuje svou psychologickou studií (nebo možná psychiatrickou?, kdo ví). Zatím za sebou měla pouze první rok psychologie – vlastně docela nuda, předměty jako statistika a biologie. Jakoby nějaký psycholog na světě potřebovat vědět, kdepřesně má člověk kost hráškovou nebo jak fungují svaly. Tato obrana a pádný argument jí však u zkoušky nestačil a schytala z biologie ne zrovna hezkou známku. Zatracená hrášková kost. Nebo to nebyl hrášek?
Chvíli se zamyslela nad tím, co si vlastně počne, ale její myšlenky byly roztěkané a nesoustředěné, od toho, co udělá příště, přesly na to, jakou si přečte knihu, poté se chvíli zamyslela nad tím, co bude zítra vařit až nakonec svou úvahu zakončila tím, že se blíží podzim. Sychravé počasí, kaštany, burčák, děti běžící do školy s novými aktovkami plnými pastelek a sešitů, pouštění draků, vůně pole. Když se to tak vezme, podzim není tak špatný, přesto je to nejhorší část roku. Nebo je to snad zima? Těžko říct, v zimě jsou Vánoce, to je polehčující okolnost. Vánoce měla ráda vždycky, už jako malá holčička, která si s jiskřičkami v očích rozbalila panenku a lego a která nikdy nezapomněla na to, že musí Ježíškovi napsat také o dárek pro psa a kočku, to by jim bylo přeci líto, kdyby nic nedostali.
Tok jejích myšlenek se plynule proměnoval až se pomalu vrátila ke svému stávajícímu problému a vrátila se myšlenkami ke své rodině. Nebylo to vlastně vždycky tak špatné. Bývali šťastí. Alespoň si to myslela, vlastně si nebyla jistá, nepamatovala si to. To, co si pamatovala, byly chvíle, kdy nenáviděla hádky svých rodičů a prosila v duchu vyšší moci, aby se už usmířili a byl klid. Teď už by jí hádka rodičů nevadila. Vlastně by se tiše posadila do kouta a s Lisbethským úsměvem by se křenila a pleskala rukama za takovou hádku. Když se nad tím tak zamyslela, pro nezasvěceného diváka by mohla působit škodolibě až zle, ale ona věděla své a za své myšlenky se nestyděla. Byly někdy doby, kdy měla ráda svého otce? Možná ano, když byla mladší, o hodně mladší. A když on byl jiný. Opravdu byl jiný nebo ho jen vidí kritičtějšíma očima než dříve? Ano, byla si jistá, že byl jiný. Dřív. Když se nad tím tak zamyslí, vlastně si nepamatuje dobu, kdy ho měla ráda. Vždycky byla na straně maminky. Někdy přišly chvíle, kdy si snažila vnutit myšlenku, že mají vlastně štěstí. Znala spoustu rodin s rodiči alkoholiky, kteří propili celou výplatu a domů chodili v hrozném stavu a pokaždé zbili své děti. Vlastně by si mohla s klidem říct, že má štěstí a mohla se mít hůř. Nedokázala však být takto optimistická. Ne, optimismus nebyla její silná stránka. Už delší dobu přemýšlela nad tím, že potřebuje plán. Plán jak všechno své trápení skoncovat. Ve svých myšlenkách se vydala několika směry, nikdy však nepřišla na plán tak dokonalý, aby se jí zamlouvám a stál za zkoušku. Věděla, že dříve nebo později jej bude potřebovat, ale nebyla schopná na nic přijít. Možná by stačilo jen pořádně se zamyslet, na dlouhou dobu, intenzívně. Ano, to by určitě pomohlo. Ale ne teď. Teď na to neměla čas, na její velké posteli se povalovala krom všude chlupy nechávající kočky také její oblíbená kniha. Možná nebyla její nejoblíbenější, ale rozhodně měla potřebu si ji zrovna tento večer přečíst. Nebo by mohla jít rovnou spát. Obě možnosti se zdály být lepší než vymyslet plán. Vymyslí ho jindy. Třeba zítra. Ano, mohlo by to být zítra. Určitě.