Lidé bez tváře

Usedla na své oblíbené místo v kavárně, kam chodila často. Líbilo se jí tu, působilo to domácky, přívětivě, neotřele. Barmanka si povídala s postarším mužem, z tónu jejich konverzace to vypadalo, že jsou ti dva staří známí. Muž měl na sobě teplákovou soupravu tak o tři velikosti větší, než potřeboval. Mluvil chvílemi slovensky a chvílemi česky. Byl to takový ten Slovák, který se kdysi dávno přestěhoval do Česka a ještě se nedokázal úplně zbavit svého rodného jazyka. Možná prostě jen nechtěl. Pokusila se začíst do knihy, kterou právě louskala, ale hluk okolo a radostná konverzace v českoslovenštině ji rušila. Měla sice sluchátka na uších, ale kvůli nešťastné náhodě bylo funkční pouze jedno, což na klid pro čtení nestačilo. Kvůli nepozornosti musela některé věty číst i třikrát, což ji rozrušovalo. Neměla ráda, když jí trvalo přečíst knihu. Mohla by ji sice popadnout v češtině, přeloženou verzi měla doma ve svém dubovém stolku. Učitelka jim říkala, že se od nich neočekává, že budou číst všechny knihy v angličtině. Alespoň u starší klasické literatury mohli udělat vyjímku. Stanovila si však, že knihy bude číst v jejich originálním jazyce a nebyla ochotna ustoupit svému vnitřnímu slibu. Když už počtvrté četla větu o Pipovi v kostele, rozhodla se, že nemá šanci teď knihu zdolat a zaposlouchala se do rozhovoru, který se odvíjel jen metr od ní. Muž právě vyprávěl o tom, že za války na to šel nejdřív podobru, ale když zjistil, že to nemá cenu, začal po nocích utíkal za děvčaty a ještě se k tomu přiznal. Konečně se rozloučil a ona zjistila, že ti dva se vlastně vůbec neznají a dnes spolu mluvili poprvé. Muž působil mile. Byl to ten typ, co ho mají lidé rádi a poslouchají ho bez donucení a ne jen kvůli zdvořilosti. Rozloučil se s přáním lásky do života a odešel směrem k dřevěným schodům. Posléze se vrátil, protože si vzpomněl na další vtipnou historku a slíbil, že už opravdu jde a dnes se už nevrátí. Přišel ještě třikrát.
Tramvaj byla plnější než doufala a musela v ní stát. Nevadila jí ta poloha sama o sobě, věděla, že za chvíli už bude sedět v autobuse a nohy jí neupadnou, ale doufala, že si bude moct chvíli číst. Alespoň kapitolu. Pár centimetrů od ní stála dívka s jizvenýma rukama. Chvíli se nad tím zamyslela. První, co jí blesklo hlavou, bylo sebepoškozování. Jizvy byly však příliš velkého rozsahu a nikdo, kdo by si toto zranění působil dlouhodobě sám, by potom nechodil po světě tak odhalený. Dívce nemohlo být více než třináct, vypadala hezky a vcelku spokojeně. Požár. Ano, nejspíše se jí to stalo při nějakém neštěstí s ohněm. Snažila se na ni nedívat, což se jí dařilo jen na oko. V duchu měla stále před očima její zohyzděné ruce. Věděla, že nemá důvod dívku litovat, když ji vůbec nezná a nic o ní neví, přesto se ve svých myšlenkách neovládla. Část tramvaje se uvolnila a ona se mohla posunout o kus dál, kde bylo více prostoru. Po chvíli si všimla muže, který na ni ustavičně hleděl. Byl starší, zhruba 60-ti letý. Nevypadal zrovna jako úchyl, ale jeho pohled neustával. Chvíli mu jej oplácela, až nakonec sklopila oči a dívala se na své tkaničky na keckách.
Dnešní den pro ni působil příliš jednoduše, dokonce ji ani nenaštvaly zástupy důchodců v lékárně a u doktora a nevadilo jí chodit celý den v botách, které ji tlačily, což nemohla přiznat, protože by potom musela poslouchat řeči svojí mámy o tom, jak si má koupit pořádné boty a ne tak měkké, které nic nevydrží. Jasně, může chodit do města v pohorkách.
Předčasný příchod na zastávku jí umožnil se na chvíli posadit a vyhřívat se na slunci. Přivřela oči a vdechovala vůni okolí. Měla toto město ráda. Většina lidí by s ní nesouhlasila. Pro ty, co milovali hluk a lomoz velkých měst bylo příliš malé a těm, kteří preferovali stromy a klid, zase připadalo příliš plné aut a výparů. Jí to takhle vyhovovalo. Maloměsta měla ráda a toto jí přirostlo k srdci více, než byla ochotna si přiznat. Ještě jednou se nadechla a do nosu jí vnikla smíšená vůně obsahující benzín, voňavku postarší ženy stojící opodál a tepla vycházejícího z rozpáleného chodníku. Uslyšela zvuk a když pootevřela oči, uviděla červený autobus, který nemohl být jiným směrem než tím, který potřebovala.
Posadila se naproti mladé dívky s rezavými krátkými vlasy a ještě než se autobus rozjel a vše rozmazal, spatřila plakát zvoucí na skupinu s podivným názvem Spocená uklízečka. Pousmála se. Znovu si vzpomněla na muže v kavárně. Už nebyla schopna si vybavit jeho obličej. Poté jí hlavou probleskla žena, kterou potkala na zastávce. Vybavovala si jednotlivé lidi, ale nebyla schopna si vybavit jejich obličeje. Byla si jistá, že až večer zavře oči, nevzpomene si už na vzhled nikoho z nich. A později, až se jí budou zdát propletené sny plné barev a vůní, spatří osobu, která bude nebude vypadat ani jako muž ani jako žena, na sobě bude mít teplákovou soupravu a ruce plné jizev, a když zvedne oči, bude bez tváře.