Miluju tě, Bukowski

Miluju tě, Bukowski

Jemný štípání jazyka mě uspokojovalo. Whisky jsem převaloval v ústech ze strany na stranu. Miluji ji. Utíkám do světa Ernesta Hemingwaye, ocitám se na Kubě a je mi docela fajn. Snažím se vsugerovat si pocit, že se všichni smějou, tancujou a venku je fakt děsný vedro. A taky, že tak dobře píšu, jako Ernest. Jenže chyběl drahej tabák, možná silnej doutník a Havana… Místo toho jsem byl v nějaký pochybný pivnici. Byla to tmavá díra, na stěně hráli chlapi fotbal a všichni okolo mne měli radost. Jediné, co se s tou latinskou amerikou shodovalo, byl komunismus. Ti dědkové kolem mne byli zažraní komouši. Jen teď už se smáli jinak. Hm… super. Sklenička mi vyklouzla z ruky. Kur...

Zapálil jsem si cigaretu. V kombinaci s dobrým pitím dostával tabák skvělou chuť. Vyfoukl jsem slastně kouř, zadíval se na barmanku, sjel ji pohledem a zastavil se u kotníků.

„Má hrozně hnusný kopyta.“

Proč jsem tu měl sedět jako troska? Věčně neučesaný černý vlasy mi stále padaly do očí. Snad bych se někdy mohl nechat ostříhat. Ale co na tom sejde, stejně mne nebudou brát jako lepšího člověka. A proč taky. Vyhrnul jsem si rukávy košile v barvě bordó – aspoň na ní nejsou vidět fleky od portskýho, který jsme včera s Oldou vypili. V Praze. Proč tam, sakra, nejsem? Chci zpět. Pozorovat jeho hezký ruce, jak svírají štětec, a zapálenej šílenej výraz, když maluje ty svoje symbolistický výjevy.

„Petr zmlátil Marcelu – tu jeho dcerunku. Víš to? Znáš ji?“

Ondřej přikývl. Byl nervózní, v ruce žmoulal papírky a sirky, které někomu ukradl. Vím proč. Co se dá dělat. Kolik mám v sobě vzteku?

„Je to debil.“ sykl jsem.

Petr byl pěknej vysokej chlap – měl skvělou práci, krásnou ženu a dceru. Bohužel mu chybělo to, čemu se říká rozum... prostě všech pět pohromadě. Trochu idiot. Marcelu vyhodili z internátu. Jo, je trochu živel... nedivím se, když ho má za otce. Zmlátil ji jako čubu. Pak se vožral slivovicí a usnul. Vykašlal se na Marcelu i na manželku. Žil ve vlastních představách. Trochu fantazijní svět... Co s takovýma zbytečnýma lidma?

„Oukej... co teda o mně melou ty lidi? Co zase měli za kecy?“

Mezi tím se Ondřej se napil jedenáctky. Pěna mu zůstala na horním rtu. Olízl se. Kolem prošla barmanka a hodila na něj tupý a odtažitý pohled. Byla tak ošklivá! Všiml jsem si jejích prsou. Žádný neměla. Zvedl jsem oči v sloup, snad k nebi. Dobře, tak ke stropu toho smradlavého pubu. I kdyby tady byla Meryl Streepová, nic by se nezměnilo. Hlavně by si jí nikdo nevšiml. Žádnou hnusnější díru jsem prostě neviděl. Doléhal ke mne smrad z věčně pochcanejch záchodků. Chvílemi jsem zaslechl pár tónů z reprobeden. Nebo snad retro? K mojí idylce chyběl houpavý rytmus samby.. nebo tornádo nějakýho romantika…

Štamgasti řvali, na zdi se povedlo chlapcům střelit gól. Měli radost, prskali kolem sebe pivo a sliny, skákali po sobě a mě děsně iritovali. Skřípání zubama nebylo slyšet, jen cítit. Kde mám skotskou?

„Hele, seš prostě moc jinej. Lišíš se i tady.“ cekl.

Hm, to je dobrý... co z něj ještě vypadne? Proč to chci vlastně vědět? Záleží mi na tom? Kdybych byl třeba v tý úžasný Praze, nemusel bych nic řešit. Žádný pochybný existence, ani tu svou. Žádný debilní názory lidí. Vím, že jsem magor. Vlastně nevím.. Proč nejsem Hemingway?

„Nějak ti to prochází. Jasně, že ostatní nevidí, jak funguješ, vidí jenom to, co chtějí. Nechodíš nikam, na žádne session, večírky...“

Hm, hm, přátelé, přátelé. Že já tak nahlas mluvím… „Takže abych byl pro ně ideální, mám jíst zdravě, přestat kouřit a chlastat, nepsat ty hloupé veršované texty, nehrát kšefty, ale jen sedět, mektat intelektuální plky a všem vyprávět, jak to maj dělat... a nakonec držet hubu, šoupat nohama a ...“

Ondřej se zatřásl. Asi se mne trochu bál. Proč? Jeho mám rád. Je realista.

I kdyby se oblékl do těch nejsmradlavějších starých hadrů, stále by úžasně voněl svým Versacem. Blonďatá kštice mu padala do očí, tak jako mně. On ale vypadal úžasně. Měl nepřirozeně velký modrý oči a děsně asymetrickej obličej… to bylo právě že pěkný. Žádný fleky po vínu, jen u prsou mu voněla kapsa marijánkou. A tím parfémem. To mi nevadilo. Je to mladej sofistikovanej frajer, co sakra dobře hraje na klavír. Takový druhý Rachmaninov. I s tou svou citlivostí a romantikou tomu odpovídá.

,,Shit. A víš co? Víš co? Všechno je to pěkně v prdeli, abys věděl.“

Kývnul.

Popotáhl jsem si z levný viceroyky. Jako by na mne padla ledová kousavá deka plná blbých pocitů, breberek a vůbec. Sesunul jsem se na židli, srknul. Už tak dobře nechutnala.

Nikdy nic není ideální. Jo, to jsem věděl. Tak proč jsem, sakra, u toho stolu seděl sám?

„Ondřeji, tebe mám rád.“

„Máš mou podporu, kluku.“


Oukej, můj milý, ale co podle tebe mám teď asi dělat? Postavit se na hlavu? Sedím v nějakým pofiderním pubu, piju drahý pití a kouřím levnej tabák. Dědové řvou, Marcela je zmlácená a já nevím, jak jí pomoci. A nakonec se na mne všichni smějou, ale za zády pomlouvaj jak nadržení psi.

Párkrát jsem si ještě zanadával. Měl jsem chuť kopnout do stolu a hodit whiskovku na tu obrazovku. Pořádně seřvat ty prošedivělý komouše a cpát jim, že fotbal není vítezství dnešního večera. Že je to zbytečný, ať si radši pustí Čajkovskýho a poznají, o čem to taky je.

To ale není můj styl…

V klenutým půlitru nové Ondřejovy jedenáctky se odráželi tupí fotbalisté, stále dokola se honící za balónem. A ten tučnej zadek barmanky. Ne, tohle nebylo nic pro mě.

Zvedl jsem se.

Seděl jsem v baru někde na Slovanech a vytáhl Bukowského. Přišli mladí se zbytky jídla z mekáče, hlasitě řvali, řehtali a krkali… z pusy jim padaly cheesburgery, kluci se usmívali na slečny a ty připitý holčiny se smály na ně. Kymácely se na podpadcích ze strany na stranu a rozmazávaly si rťenky po obličeji.

Musel jsem se přesvědčit , že ta realita je nakonec vždycky stejná.


Tak jak být?


Miluju tě, Bukowski.