Pochopený citát

Přeběhl mi mráz po zádech. Byl tu. Čemu se divím, přichází každou noc. Pevně jsem sevřela víčka a doufala, vlastně ani nevím v co. Aby odešel? Opravdu jsem to chtěla? Odpověď jsem znala.
„Zase jsi tu." Nebyl to dotaz, pouhé konstatování faktu.
„Ano." Zaznělo do ticha. Malinko jsem zakroutila hlavou.
„Proč jsi tu dnes?" Nedalo mi to.
„To se zeptej sama sebe." Zaznělo mi u ucha tak blízko, že se mi naježily chloupky.
Se zavřenýma očima jsem se otočila. Nepotřebovala jsem je otvírat. Spatřila bych černé vlnité vlasy, kontrastující s bledou pokožkou. Zelené oči, v nichž prosvítá modř a jeho stále ironický úsměv. Na tváři jsem ucítila jeho dlouhé prsty. Jemné a zároveň tak mužné. Kolikrát jsem ho viděla hrát na kytaru, když si jen tak brnkal.
Neseznámili jsme se romanticky, jako například při procházce v parku. Potkali jsme se na internetu. Nebyl to on, kdo se první ozval. V jeho slovech byl skrytý cit, touha poznat někoho jako je on sám. Jako predátor, jenž hledá svůj protějšek, aby se stal lepším. Při první výměně vět, jsem zjistila, že je nejen inteligentní, ale i vtipný.
„Nad čím přemýšlíš?" Uvědomila jsem si, že čeká, co řeknu.
„Ani nevím." Střelila jsem od boku.
„Lhaní ti nikdy nešlo." Pousmál se.
„Vzpomínala jsem." Přiznala jsem po chvilce ticha.
Vyměnili jsme si kontakty a začali se poznávat. Nebyl jako ostatní, byl svůj. Každým dnem jsme si byli blíž. Trávili jsme spolu celé dny na počítači, proto mě neudivilo zjištění, že je pro mě víc, než kamarád. Nejsem typ, který umí držet na uzdě emoce. Snažila jsem se dál chovat, že se nic neděje, ale jeho čím dál častější dotazy mě prozrazovaly. Byl čas promluvit si. Rozhodli jsme se sejít.
Ten den jsem byla nervózní, ale natěšená. Když jsem uviděla jeho úsměv, srdce vynechalo úder, ale na co jsem nebyla připravená, podívat se naživo do těch lesních studánek. Podlomila se mi kolena a on mě zachytil. Byl tak blízko, stačil jen malinký pohyb a naše rty by se spojily. Toužila jsem ho ochutnat, vyzkoušet hebkost jeho vlasů, ucítit teplo té náruče.
A skutečně. Překonal poslední vzdálenost mezi námi a já okusila nebe. Okouzleně jsem zamrkala, abych zahnala mžitky.
„Vzpomínáš na nás?" Ozval se.
„Ano." Odvětila jsem rádoby nezaujatě.
Po tom úžasném dnu bych věřila, že je vše na správné cestě. Pak ale přišlo obrovské zklamání. Nedokázala jsem už dál říkat jen "mám tě ráda". Po mém vyznání přišel tvrdý úder. City nebyly opětovány. Nebyl typ, který se rád nechává uhánět, a to já nedokázala chápat. Pochopila jsem citát: „ Je těžké milovat někoho, kdo o tom neví, těžší je však milovat toho, kdo o tom nechce vědět."
Začala jsem se utápět v lítosti a bolavé srdce snad vyplavit. Podle počtu slz to souhlasí.
„Nebuď smutná, prosím." Zněl zoufale.
„Nejsem." Snažila jsem se zahnat slzy, které se draly z očí, aby poukázaly na moji lež.
„Denně tu jsem s Tebou a dívám se, jak kvůli mně pláčeš. Je čas jít dál." Prudce jsem otevřela oči a viděla ho.
„Neodcházej, prosím." Můj hlas nebyl skoro přes vzlyky slyšet.
„Musím. Musíš jít dál. Vzchop se. Zvládneš to. Jsi silná." Ironicky jsem se zasmála.
„Já a silná? Proto tu jsi každou noc semnou?" Mlčel. Přemýšlel.
„Vím, že jsem dokonalý, ale mě mít nikdy nebudeš." Ušklíbla jsem se. Občas mě svým přístupem štval. Postel vrzla a já natáhla ruku s němou prosbou. Otočil se, v očích smutek.
„Nevolej mě zítra. Jdi dál. Někde čeká ten pravý i na takového retarda jako jsi Ty." Už dávno jsem to nebrala jako urážku. Pomalu jsem kývla a hlavu zabořila do polštáře.
„Sbohem, retardíčku."
„Sbohem, pako."
Usmála jsem se a propustila ho ze svých snů. Byl čas jít dál.