Život, život, a ještě jednou láska

Jak začít? Snad možná otřepaným klišé. Žila byla jedna dívka, snad malá žena či dítě, před 16 lety. Se svými rodiči, kočkami a babičkou v bílém domku s velkou zahradou. Její život začal jako utopický román. Nikdy se nikdo s nikým nehádal, všichni se měli rádi. Té dívce však cosi chybělo kvůli čemu nebyla šťastná. Možná Vám to přijde komické, ale ta malá dívka toužila po lásce, po takové, kterou viděla v televizi a četla o ní v románech. Od malička nečetla Ferdu Mravence nebo Neználka ale snila při dívčích románech o tom princi s velkým P.
Čas plynul a z dívky za živým plotem vyrůstala pomalu žena. Stále toužila po tom bolestně krásném citu který ostatní nazývali láskou. Jejím smyslem života byla láska. Tak moc ji chtěla dávat a také přijímat. Kolikrát před spaním cítila jak ji hebkou rukou hladí Princ po vlasech a na rudých rtech cítila letmé avšak vášnivé polibky.
Ve škole se ji zalíbil jeden chlapec. Nedokázala mu odolat a tak sebrala všechnu odvahu jakou měla a pozvala ho na procházku. On sice souhlasil, ale pak následně v den pro ni D se již neukázal. Druhý den si ji nevšímal a byla pro něj vzduchem. Srdce ji krvácelo, připadala si nicotná, svět byl černý bez jasných bodů. Uzavřela se sama se sebou a zařekla se, že již nikomu své city neodtajní, nikdy se již takhle neodhalí.
Po několika měsících ji jiný chlapec napsal, že ji miluje a rád by ji co nejdříve viděl. Svět nabyl růžových odstínů avšak nebyla úplně šťastná. Strachovala se o to jestli dokáže někomu projevit svou lásku, zda poskytne svému protějšku to, co bude požadovat. V den jejich schůzky se však on neobjevil a vysvětlením ji byl pouze vzkaz načmáraný na zdi. „Se vším končím, zapomeň na mne. Byl to jen žert."
Ze srdce padaly vodopády krve a vymývaly bolest ještě větší beznadějí. Zavřela vrátka před světem a soustředila se sama na sebe v obavách z dalšího zklamání.
Den po dni utíkali až jednou ji do kolejí života vešel další muž. Z jeho rtů plynula slova plná lásky a ona mu bezmezně věřila. Nedbala na varování ostatních lidí. Milovala ho celým svým srdcem. Pro něj však byla pouhou loutkou která ho po několika dnech omrzela. Využíval ji jak po finanční stránce a dělalo mu dobře trápit ji po stránce psychické. Vyvrcholením a jeho životním úspěchem bylo, když se ona pokusila o sebevraždu. Rozplynuly se jí všechny sny, naděje, nevěděla jak dál. Milovala ho a díky němu přišla o všechny přátele. Všechny jistoty, které měla se znenadání vytratily. Rodiče, kterým se narodil další potomek, již o ni nejevili zájem, babička zemřela. On, kterému vše obětovala ji týral a zraňoval. Potřebovala někoho o koho se opřít, maják, břeh, ostrov, záchytné lano.
Objevil se, zase on, ale to je jakási ironie osudu. On, přestože nikdy neviděla jeho tvář, ji dokázal povzbudit a dodat ji sílu žít. Ukázal ji že není ta poslední osoba na světě. Že někomu na ni záleží...
Změnila si život, sama v sobě nalezla sílu a zvedla hlavu vyplavajíc nad hladinu. Otevřela se zbylým přátelům, dokázala jim naslouchat, tam uplatnila svou lásku, nikdo ji však neopětoval. Měla však přátele a nebyla sama, alespoň částečné rozptýlení.
Pak následoval další Petr Pan. Jeho pojmenování bylo výstižné. O vše ji obral, i o to nejcennější co mohla muži poskytnout. Když se mu okoukala, opustil ji k vůli jiné, hezčí, chytřejší a zábavnější.
Byla sama a nevěděla co si má počít. Potkala dalšího. Ten ji miloval a konečně nabídl co si kdy přála. Miloval ji skutečně, vášnivě. Zahrnoval ji láskou, polibky, dárky a vlastně ji zrehabilitoval její zjizvené srdce. Miloval ji a pokud by se to po něm chtělo nasadil by za ni život. Přátelé se k ní navrátili a dokonce si našla nejlepší přítelkyni na život a na smrt. Rodiče ji znovu přijmuli za svou a spřátelila se se svou sestrou. Žila v domku s velkou zahradou, kočkami a rodiči, sestrou. Nebyla však šťastná. Měla někoho kdo ji miloval, zahrnoval ji polibky avšak ona nemilovala jeho... Bude někdy šťastná?