Jak svačina zachránila Frantovi flek

Franta měl velmi přísného šéfa. Jako správný přísný šéf mu mimo jiné také občas kontroloval dodržování pracovní doby. Namátkově jako všem a také někdy docela cíleně, neboť měl své velmi mu oddané informátory, kteří na své kolegy rádi a s úspěchem donášeli. Tento případ, kdy nesnědená svačina Frantovi zachránila flek, měl být právě z těchto.
Byl pátek, poslední den v týdnu, kdo by nespěchal domů. Franta hned ráno po příchodu do práce vytáhl z aktovky svačinu, tentokrát namazaný chleba máslem a proložený debrecínkou, kterou mu jeho svědomitá manželka Klárka denně chystala. Doma stačil bohatě posnídat, před jedenáctou jej čekal celkem dobrý oběd v závodce a jelikož byl březen a jeho kancelář nebyla dosud jako jedna z mála posledních vybavena ledničkou, dal si onen namazaný krajíc i s rajčetem za okno. Poté se s chutí jemu vlastní pustil svědomitě do práce, tím okamžikem vše ostatní šlo stranou a i když se těšil, že si svačinku dá odpoledne před odchodem domů, ihned na ni zapomněl. Když přišla chuť na kafíčko, zastavil se ve vedlejší kanceláři u kolegy, kde si jedno spolu, i s dobrou cigaretkou k němu, dali a při tom o všem možném povídali. Mimo jiné se Franta neprozřetelně zmínil i o tom, že je vlastně pátek a že to zabalí o něco dříve a pojede dřívějším vlakem domů, neboť byl jedním z dojíždějících zaměstnanců. Kolega byl zase jedním z těch dobrosrdečných, který si tuto informaci přece nemohl jen tak nechat sám pro sebe a posléze ji letěl vyzradit šéfovi. Šéf si jen zamnul ruce a řekl si, že tentokrát to Frantovi spočítá a že ho to bude stát flek, neboť to nebude poprvé.
Co se však odpoledne nestalo. Franta se sice sbalil dřív, aby stihl ten dřívější vlak, který měl v úmyslu tento pátek stihnout, tak tak stačil vše poschovávat na své místo, počítač vypnout, bral schody trapem, tramvaj mu málem ujela, ale kýžený vlak přece jen stihnul. V okamžiku, kdy dosedl na sedadlo a výpravčí si pomalu přikládal píšťalku k ústům, Franta najednou jako zkoprněl. Svačina! Svačina zůstala za oknem, namazaný chleba máslem a proložený debrecínkou a pěkné velké červeňoučké rajčátko. A byl pátek. Následuje víkend, do práce se jde až v pondělí. Tak to ne. To nemohl Franta při své povaze připustit, aby tam svačina zůstala a on ji pak musel v pondělí snad vyhodit do koše, navíc když už při jejím ranním ukládání do aktovky se mu na ni sbíhaly sliny. Vyskočil jak srnec, výpravčí sice již pískal, ale Franta popadl kabát a čepici a již seskakoval se schůdků pár vteřin předtím, než výpravčí stačil zvednout plácačku. A hajdy zpátky do práce.
Pověsil kabát i s čepicí na určené místo na věšáku, otevřel okno a jen tak si mlaskl, svačinka tam byla v pořádku, rajčátko se na něj téměř usmívalo. Svačinku si pěkně rozbalil na stole, zapnul varnou konvici, čajík si k ní uvařil a pak se do krajíce zakousl. No a aby nežvýkal jen tak naprázdno, tak z šuplíku svého pracovního stolu vytáhl lejstra, která ještě všechna nestačil zpracovat a která si původně plánoval nechat na pondělí. No a vtom, klika cvakla, dvéře letí, šéf mu vchází do dveří a jen překvapeně zírá a nemůže uvěřit vlastním očím. Franta sice s plnou pusou a kouřícím čajem před sebou, leč zcela zabrán do práce. Šéf stačil jen něco zamumlat a šel si dál po svých. Něco v tom smyslu, že už se nedá nikomu věřit. Franta dožvýkal chleba, vypil čajík, schoval lejstra a padla. Byl právě konec jeho pracovní doby. Ani netušil, že mu zapomenutá svačina zachránila flek.