Zničení se

„Ty žiješ?“ Zaznělo místo pozdravu k mojí osobě. Brala jsem to s rezervou. Hold staří holuci se vždycky vracejí domů.
„Žiju a přišla jsem Vám to trochu kazit,“ usmála jsem se a byla ráda, že některé holky zase vidím.
„Doufám, že si dneska něco nekřupnu,“ zadoufala jsem nahlas a vedle mě se ozvalo ironické: „Křup, křup,“ vybuchly jsem s autorkou těchto slov smíchy a vybavily si chvíli, kdy tato hláška byla vymyšlená. Přeci jenom, je to už nějakou tu dobu.
„Kolik vlastně máš let?“ Tato otázka mě vždycky rozesměje.
„Kolik mi odhaduješ?“ Univerzální odpověď.
„Hmm, to musím spočítat. Hmm, tak 25?“ Toto hádání mě rozesmálo.
„21, to jenom ty jsi tady taková stařena.“ Vybuchla jsem smíchy a popoběhla v očekávání rány.

Úkosem jsem se na něho podívala. Viděli jsme se několikrát předtím, ale dneska se mi znechutil. Stačí půlhodina, aby člověk poznal s kým nechce trávit více času než je potřeba.
Zhluboka jsem se nadechla a snažila přesvědčit tělo, že je ještě schopno něco udělat. Tak jo, to nějak půjde.
„Tak dáte si 20!“ Zaznělo halou. Hlavou se mi prohnaly nadávky, za které by se nemusel stydět ani dlaždič, ale udělala jsem co se řeklo. Hezky na záda a dělat sedy lehy, dneska už asi 150.
„Pokud budete kecat ještě dál, tak si nezahrajete!“ Další rána pod pás. Ale co, když se zničit, tak pořádně.
Nevadí mi běhání, ale zvuk té píšťalky mě přiváděl k násilnickým sklonům. Sem a tam, sprint a volně, ale nejhorší dvojité zapískání, to je teprve chuťovka, otočit se a běžet zpátky.

Rozchechtala jsem se a zvedala se rychle ze země. Můžu mít jakékoliv boty a všechny mrchy kloužou.
„Tak po těch tvých roznožkách se mi opravdu stýskalo,“ podotkla brankářka a já na ní vyplázla jazyk.
„No co, tak mi to zase klouže,“ odpověděla jsem, ale pořád nemohla zastavit ten smích. A rovnou udělala další roznožku.

Vyšly jsme s haly a mě nenapadlo nic jiného, že roztáhnout ruce a hrát si na letadlo. K mému překvapení a radosti se holky přidaly. Po chvíli „létání“ jsme se rozchechtaly smíchy.
„Všichni jsou blázni, jenom já jsem ledadlo, že?“ S andělským výrazem jsem přikývla.
„Víš, že my jindy tak neblbnem? Že jenom co jsi přišla ty, tak to vypadalo jak to vypadalo?“ Zeptala se mě spoluhráčka a já jenom pokrčila rameny a chechtala se dál.
Někdy stačí sáhnout až na dno fyzických sil, aby se člověku udělalo líp. Někdy stačí prostě vypnout a blbnout s lidma, kteří mají možná podobné problémy, ale nechtějí to řešit a chtějí si odpočinout sportem. Prostě utahat tělo, aby na mysl a srdce nezbyla energie.