Budoucnost

Sedím v houpacím křesle a jsem obklopená svými vnoučky. Ruce se mi klepou, když mi do nich nejstarší vnučka vkládá hrníček s čajem. Nesměle se usměju a přemýšlím, co jim budu vyprávět dneska. Takto jsme se scházeli vždycky jenom dvakrát do roka. Já, ještě pořád žijící, byť tomu tak vždycky nebylo, a pár generací po mně. Děti seděly kolem mě na koberci a hleděly ke mně s toužebným výrazem. Ano, scházeli jsme se takto pravidelně a na mě, jako nejstaršího člena rodiny zůstala ta čest, vypravovat různé příběhy. Pohlédla jsem po místnosti a věděla, že mě nebudou poslouchat jenom ti nejmladší, ale budou poslouchat i jejich rodiče. Dělalo mi to určitou radost.
„Tak co byste chtěli slyšet dneska?“ Zeptala jsem se a čekala jsem odpověď.
„O louce,“ zaznělo jako první, ale pak to pokračovalo: „O lese.“
„O horách.“
„O ohni,“ děti chrlily různé další náměty a já jsem čekala, než se dohodnou. V jednu chvíli ke mně přistoupila moje nejstarší dcera chytajíc mě za ramena: „Maminko, vyprávěj o strejdovi,“ zašeptala a já jsem věděla, že tohle je ta poslední kapka. Dneska se mi budou po tvářích linout slzy, ale přikývla jsem.
„Takže dneska to bude o strejdovi,“ začala jsem úvodními slovy jako vždycky a zhluboka jsem se nadechla. Už je to hodně dávno, co jsem tento příběh vyprávěla.
„Kdysi, když jsem byla ještě mladá, tak jsem poznala jednoho mladíka. Byl vysoký, pohledný a velmi milý. Stali jsme se přáteli. A jak čas plynul, tak se mezi námi vytvořilo i něco více,“ pohlédla jsem do tváří všech přítomných. Většina z nich netušila co je to láska k někomu jinému než k rodičům nebo k sourozencům, ale viděla jsem v tvářích těch starších, že ví, o čem mluvím. Zavřela jsem oči a přesně se mi vybavovala jeho tvář. Musela jsem se dvakrát nadechnout.
„Trávili jsme spolu spoustu času. Byli jsme si oporou a já se do něho zamilovala. Zamilovala jsem se do něho tak moc, že i dneska má v mém srdci místo, které nedokázal zmenšit ani váš dědeček,“ podotkla jsem smutně a musela jsem se napít z hrnku a i obyčejný černý čaj mi připomíná chvíle strávené právě s tím jedním člověkem. Přišla ke mně opět má nejstarší dcera a položila mi ruce na ramena: „Táta tě miloval a věděl o tom, ale bylo to jeho rozhodnutí, že ti nechá tuto volbu,“ zašeptala mi do ucha tak, abych to slyšela jenom já. Vydolovala jsem nesmělý úsměv a snažila se pokračovat.
„Lezli jsme spolu po skalách, chodili na hory a já byla šťastná, ale byli jsme mladí a naše společné dny se pomalu, ale jistě blížily ke konci. Oba dva jsme to věděli, já jenom podvědomě, ale přesto jsem to věděla. Žena vždycky vycítí, když je něco špatně, i když se před tím snaží utéct,“ další nádech a výdech a oživené vzpomínky na chvíle kdy jsme byli naposledy spolu.
„Ale všechno krásné jednou končí. Ale vzpomínky v naších srdcích zůstanou. A my jsme museli jít dál. Bylo mi, jako kdyby mi někdo vytrhnul srdce z těla a dal mu ho na stříbrném podnose. A nebylo to vlastně tak daleko od pravdy. Celý život jsem ho milovala a miluju. Koukala jsem se na to, jak poznává nové ženy a po nějaké době se mi dokonce i svěřuje a žádá mě o radu. Setkávali jsme se a stali se z nás přátelé. Sem tam mohl vidět, že mu neustále patřím, ale já jsem musela jít dál. Musela jsem jít dál, kvůli vám všem tady kolem mě,“ pohlédla jsem do očí všem přítomným a děkovala za své rozhodnutí. Ano, nevynahradilo mi to ztrátu, mé pravé lásky, ale dalo mi to milující rodinu a já jsem se mohla radovat z jejich štěstí a lásky.
„Jednou jsme dokonce leželi na rozkvetlé louce a prostě mlčeli,“ zavzpomínala jsem se a do očí se mi hrnuly slzy. Ty vzpomínky, byly tak krásné a tak vzdálené.
„Mlčeli jsme a jenom se drželi za ruce. Bylo nám krásně. Byli jsme tam, kde jsme chtěli být, na tom jediném místě na světě, kde jsme byli šťastní,“ ukončila jsem a setřela jsem si slzy. Ruce se mi rozklepaly ještě více.
„Víte, milovala jsem vašeho dědečka,“ musela jsem to říct a přitom jsem hleděla do tváří mým dětí.
„Milovala jsem ho, ale nedokázala jsem mu dát celé své srdce,“ ospravedlňovala jsem se jako malé dítě, které rozbilo hračku, ale nemohlo za to. Viděla jsem v jejich očích soucit, jenom soucit, žádnou výčitku.
„Milovala jsem ho tak, jak jsem nejvíce dovedla, ale byl pouze zastoupení toho, co jsem zažívala s Ním,“ sklopila jsem oči a pozorovala své vrásčité ruce, které svíraly hrníček. Z ničeho nic, jsem ucítila několik rukou, jak mě mlčky objímají. Zvedla jsem hlavu a viděla své děti, jak mě objímají a po tvářích jim stékají slzy. Nemuseli nic říkat a já jsem věděla, co cítí. Poprvé jsem o Něm mluvila tak otevřeně a oni poprvé pochopili, jak velkou lásku k němu chovám i po těch desítkách let.
„Mami..“ Zaznělo z úst mých dětí a já jsem cítila, že ať jsem zažila cokoliv, toto je odkaz, který jsem chtěla předat dál. Objímali mě a já jsem se zase na chvíli cítila skoro celá. Skoro, protože celá jsem byla jenom s Ním.
„Babičko..“ Zaznělo místností a já jsme ucítila další ruce, tentokrát menší. Hráz slz, která se ještě úplně neprotrhla při vyprávění o mé životní lásce, se protrhla teď a já jenom slzela a byla šťastná. Rozhlédla jsem se po místnosti a viděla partnery mé pokrevní linie jak pozorují náš chumel a usmívají se. Ne jenom já jsem byla šťastná.
„Děkuji,“ hlesla jsem a věděla, že se tady budeme setkávat až do mé smrti.