Fousatá návštěva

Onehdy jsme byly s Adélkou pár dnů samy doma. Manžel, jako tradičně, odjel na služební cestu. Celkem si vystačíme samy, takže to pro nás nepřináší žádný velký stres. Tedy aspoň většinou. Tentokráte to ale bylo jiné. První den ráno se Adélka ráno probudila, běhala z pokoje do pokoje a za pokřikování "kde je, kde je?" prohledávala každý kout. Měla jsem za to, že hledá tátu a tak jsem tomu nevěnovala příliš pozornost. Protože však takhle obvykle nevyvádí, po nějaké chvíli mi to nedalo a ptala jsem se, co že to tak usilovně hledá.
"Fousatýho pána, přece...." zněla samozřejmá odpověď, jako by to bylo nad slunce jasné.
"Jakýho pána, Adélko?"
"No toho fou-sa-tý-ho, mami."
"Aha... fousatýho, říkáš? A kde byl?" začínám se nějak ztrácet.
"No u postýlky stál, koukal na mě."
A je to tu, cítím mrazení v zádech a stojící chlupy vzadu na krku. No paráda, máme doma strašidlo a to ausgerechnet zrovna, když je manžel v tahu.
"A byl na tebe aspoň hodnej, ten fousáč?" učiním poslední nejistý pokus.
"Byl, moc, podával mi hračku, když mi spadla z postýlky." září Adélka.
Uff, aspoň, že je hodnej. Tak má fiktivního kamaráda, no bóže, to má spousta dětí.... Teda, ale útěcha je to mizerná.
Celý den se už o pánovi nezmínila a já se v tom raději nevrtala.
Až u večeře se mi Adélka dlouze zadívala přes rameno směrem ke dveřím a zajásala:"Tady je, mami mami, podívej, tam je fousatej pán. Támhle stojí a usmívá se na nás."
Kristova noho, už se mi zas zježily ty pitomý chlupy. Že já si ten krk oholím!
Pomalu se otočím tím směrem a nikde ani noha (díky bohu, musím říci). Adélka se už zase vrtá v jídle a dělá jako by nic.
Následující dvě noci jsou krušné. Nechávám rozsvícenou lampičku, puštěné rádio a spím jen na jedno oko.
Několik dní je ticho po pěšině, až posledního rána mě vzbudí Adél, stojící vedle mojí postele."Maminko, byl tu zase fousatej pán."
"Kde? Kdy?" rozhlížím se a mnu si oči.
"Tady, spinkal u tebe v postýlce..... Tady hajal." Ukazuje prstíkem na manželovu půlku.
"No kurvadrát, tak to už je moc." ujede mi ze rtů a vyskočím z postele, jako namydlenej blesk. Cestou do koupelny urputně přemýšlím, je-li možné, aby mělo tříleté dítě tak morbidní smysl pro humor.
Naštěstí se odpoledne vrací manžel domů. Po velikém vítání se sám nabídne, že Adélku vykoupe. Zatímco vařím večeři, z koupelny se ozývá radostné pískání, šplouchání a rozprávění. Konečně jsou zase věci, jak mají být, pomyslím si.
Z koupeny pak vyběhne rozjásaná Adélka a krapet zaražený manžel. U večeře panuje podezřelé ticho, ale lepší mlčení, než řeči o strašidlech, říkám si.

"Proč se tváříš jako kakabus?", ptám se večer manžela.
"Nechceš mi něco říct?" odpoví napjatě.
"Vlastně jo, myslím, že tu straší," odpovím.
Manžel nevypadá, že by ho zajímalo nějaké strašení a jeho reakce mi celkem vyrazí dech.
"Adélka mi řekla, že u tebe v posteli načapala nějakého pána s fousama.....Taaaaaaak??? Co mi k tomu řekneš?"