Přítel co mne nikdy nezklamal

Pes

Něco nám chybí.
Je to on, pes přítel člověka.
Vždy mne vítal, chodil za mnou po zahradě.
Není tu.
Je tu jen vzpomínka, na něj.
Je mi do pláče, když na něj myslím.
Před devíti lety nám umřel jezevčík.
Nechtěl jsem již žádného dalšího psa, právě proto.
Jenže chyběl moc a tak jsem hledal v inzerátech.
Našel jsem člověka, co měl chovnou stanici a několik psů.
Tento jim nezapadal do jejich představ.
Byl krásný, hrubosrstý, fousatý a poslouchal na slovo.
Jenže strašně se rval, žárlil a zabil veškerou drůbež, ptáky i myši, králíky.
Dali jsme si ho do auta a on se krásně usadil a celou cestu spal.
Jaká to byla změna po předchozím, co pořád někde šmejdil, sténal.
Vzali jsme ho rovnou k nám na chalupu.
Odevřel jsem dveře u auta a pes se neomylně rozběhl přes celou zahradu kde na jejím 100m vzdáleném konci byla kachna.
Okamžitě ji chytil a pokoušel se o to, o čem již byla řeč.
Přiběhl jsem k onomu chumlu, kachnu mu vyrval z tlamy, přehodil ji k nešťastné sousedce a psa pokáral.
Představení bylo tedy úspěšné.
Mezi námi a sousedy je velmi křehký vztah i plaňkový plot.
Pěstují všelijakou drůbež, králíky a i koně mají.
To bylo něco pro Tvé pudy a nervy.
Často, tedy celé roky jsi tam číhal a byl připravený hájit své nově nabyté území.
Nikdo k nám nemohl na návštěvu se psem, neboť Ty jsi byl doma pánem.
Udělal jsem Ti boudu, jenže tam se Ti moc nelíbilo.
Chtěl být si s námi doma.
Tak to taky tak dopadlo.
Měl si své křeslo, deku, místo u sedačky.
Měl si rád naše děti, které Tě zbožňovaly.
Štěkal si z radosti.
Celý Tvůj krátký život si byl hubený, přestože žravý neuvěřitelné.
Žádnou nemoc si na sobě nedával znát.
Moc je kousků co ses nevyváděl a měl bych zmínit.
Vždy když jsem šel do knihkupectví nebo knihovny koukal jsem na Tvé kolegy na titulních stranách a věděl, že Ty jsi ten nejhezčí!
A nejlepší.
Pak jednou, to až když dcera s námi nebydlela, si pořídila psa.
Bylo to drobounké štěňátko.
Jenže ono i tak už bylo skoro stejně velké jako Ty.
Měl si s tím hodně problémů, přijmout ho do svého.
Ale byl si dostatečně moudrý a po čase si to tak nějak skousnul.
Ten Tvůj kolega, ale rostl jako z vody.
Však to byl Bernský salašnický pes.
Misky jsme Vám plnily jídlem vždy s respektem k Tobě a on, přestože byl několikanásobně větší, Ti všude dával přednost.
Bál se Tvé zloby a věděl, že Ti vstoupil do teritoria.
Měli jste se myslím rádi.
Tys byl iniciátorem štěkání a jeho nervů na pochodu.
Chtěl si s Tebou hrát, jenže to si dovolil jen zřídka kdy.
A já minulý týden odjel na dovolenou do Itálie.
A dcera mi volala, že Ti není dobře. Nejíš a nechodíš.
Věděl jsem, že brečí.
Věděl jsem, co musí přijít.
Modlil jsem se za Tebe v kostele, přestože jsem nevěřící.
Měl si nádory již ve všech orgánech.
Pomalu si odcházel.
Ani sten.
Jen smutné oči.
Moje, Tvoje, dětí všech.
Při návratu z dovolené v noci mi volá dcera s brekem, žes jí umřel v náručí.
A tak, Tě pochovali vedle Eny Ty naše Betynko.
A já už jiného nechci neb je mi strašně smutno po Tobě.
Chodím po zahradě a za mnou nikdo neběhá, neštěká.
Všude Tě vidím.
Cítím Tvůj smrad z tlamy.
Vidím Tvoji deku u kamen.
Vidím Tě u nohou v posteli u dětí.
Nad Tebou je hromada hlíny.
Taky máš tam kříž.
Na něm svůj obojek.
Nápis dětí, že nikdy nezapomenou a taky jak Tě mají rádi.
I kytku tam máš.
Tesina tam chodí ležet a chtěla Tě i vyhrabat.
Asi ji taky chybíš.
Prozraď ty mně, co mám dělat.
Já to totiž nevím.
Ahoj má milá Betynko.