Máme se bát???

13. ledna, pátek
Byl to takový praštěný den, takový, který už od rána vypadá tak praštěný, že je nejlepší ani nevystrčit nos z postele. Já jsem bohužel ten nos vystrčila, což byla mimochodem ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Hned jak jsem se zvedla, praštila jsem hlavou o poličku, až celá nadskočila (ta polička) a do peřin mi z ní spadl můj křeček Lojza II. (to je pouze pracovní jméno, než vymyslím nějaké pořádné – což mimochodem vymýšlím už třetí rok) a hned za ním letělo celé terárko včetně mého okousaného sešitu do biologie, který jsem pohřešovala už čtrnáct dní.
Pak jsem vykročila levou nohou z postele, což se zřejmě taky podepsalo na průběhu celého dne. Neboť už za dvě minuty jsem rozsypala cornflakesy, zakopla o odpadkový koš a vylila pomerančovou minerálku na máminy supernové hodinky (samozřejmě omylem) a na hlavu svého staršího bratra (to už omylem pochopitelně nebylo)…
Potom jsem šla ven, venčit svého obrovitánského bernardýna Beethovena (vůbec nevím, proč mě napadlo zrovna tohle jméno…), ale vypadalo to, že bernardýn Beethoven spíš venčí mě. Na úseku pěti metrů jsem jeho zásluhou třikrát uklouzla na ledovce, narazila si levé koleno, vyvrkla pravý kotník, zhmoždila nos a utržila jsem také jisté tržné rány, neboť mě dohnal neznámý pachatel, jemuž byla údajně ráno vylita na hlavu minerálka, a Beethoven na mé zoufalé „Trhej!“ vůbec nereagoval. Už mě to venčení začíná zmáhat. Beethoven se rozhodl navštívit pudlici Betynku na protější straně chodníku, a tak se bez ohledu na to, že bych tam možná někde daleko vzadu mohla stát i já, vrhl bezhlavě přes silnici, takže jsem kromě klouzanice na ledě zažila i let ve vzduchu. Vážně jsem začala pochybovat o koupi tohoto drahého psa, poslední dobou mě rozčiluje ještě pomalu víc než Zdeněk Zedníček z naší třídy, který právě náhodou prochází kolem a ve chvíli, když zrovna letím kolem něho rychlostí snad milion kilometrů za nanosekundu, s výrazem patrně zmučeným nad důsledkem mého utrpení prohodí, jestli by nebylo bezpečnější přivázat si mé „trošku odstátější“ uši k hlavě, což by prý v mém případě nebyl špatný nápad i bez té šílené rychlosti, a s tváří prozrazující obrovské pochopení a dodatkem, že mi půjčí provázek, se začne tak neurvale řehtat, že bych mu ten provázek nejraději uvázala kolem krku, což však už není tak docela možné, neboť v té chvíli jsem už zase o dvacet metrů dál, kolem mě píská meluzína a sviští vítr, který mě šlehá po tvářích a štípe v očích, cítím zrnka písku píchající mě na čele a prsty mi hoří nekonečným chladem. Najednou se Beethoven zastaví a vzápětí sebou trhne tak, že odletím dva metry dozadu. Než se stačím vzpamatovat, je fuč. Popravdě mě to ani nemrzí, jsem hlavně šťastná, že skončil ten hrozný kolotoč, a snažím se nevnímat Zdeňka Zedníčka, který zas mluví o něčem úplně bez pointy, takže mně uniká význam a radši se opráším, vstanu a jdu. V tom šoku ani skoro nevím kam, ale pak se nějak ocitnu doma, ve škole, doma, a zase ve škole……..

18. ledna, středa
Bez Beethovena je život tak krásný!

21. ledna, sobota
Beethoven mně vůbec, ale vůbec nechybí!

23. ledna, pondělí
Nechápu, jak se některým lidem může stýskat po zvířatech!

1. února, středa
Něco na mě pomalu padá. Takové ticho, klid v domě. Mně se tak strašně, strašně, strašně moc stýská! Beethovene, kéž bys tady byl! Vytrvale gumuju zápisy z posledních tří týdnů. Ach jo, ty můj malý pejsku! Jak já tě mám ráda!
Nejhorší na tom je to, že jsem si uvědomila, že si člověk uvědomí, co kdo pro něho vlastně znamená, až když ho ztratí. Já jsem to svému Beethovenovi nikdy nedala najevo, a možná že už ani nikdy nebudu mít příležitost. Začala jsem si vážit všedních věcí. Například mé okousané tužky, fialového laku na nehty, toaletního papíru a dokonce i Zdeňka Zedníčka. Ach jo!

12. února, neděle
Je mi příliš smutno. Cítím se tak osaměle. Venku je nepěkně, blesky protínají oblohu sem a tam a můj Beethoven je teď pryč….. do mého srdce se plíživě vkrádají obavy a strach. Strach o někoho, koho máme rádi, o někoho, kdo pro nás byl po dlouhou dobu samozřejmostí. Ale on tu teď není a my pak máme strach. Strach. Ten svíravý pocit někde uvnitř nás, který se stále roztahuje a nakonec zabírá v našem nitru to největší místo, až nás pohltí celého. Má nad námi nekonečnou moc.
Strach může být spojen s děsem, takřka s hororem, strach o vlastní existenci. Mnohem více na nás však působí strach o našeho blízkého. Je to ten vůbec nejhorší pocit, který jsem kdy poznala. Představujeme si svého bližního – ať je to někdo z rodiny, kamarádů nebo mazlíčků, ať je to jakákoli živá bytost – představujeme si ho na hony vzdáleného, opuštěného, ztraceného a zoufale bezmocného.

13. února, pondělí
Byl to takový úplně normální den, zkrátka ani ne praštěný, ani ne šílený, ráno jsem si dávala pozor, abych se nepraštila hlavou o poličku a z postele jsem vykročila pravou nohou. Neděla se žádná z katastrof. Jak by taky mohla, když se ze mě za ten jeden měsíc stala vysoce seriózní mladá dáma (přepla jsem si spořič displeje na počítači z růžového na seriózně šedý a vyhodila své oblíbené triko s Mickeymousem, které při zmáčknutí na čumáček zpívalo „Jingle bells, jingle bells, jingle all the way“….), a tak jsem v poklidu přežila celou snídani, jejíž složení jsem z cornflakesů s mlékem obměnila za bezpečnější tatranku, s kterou se mi nemohlo nic stát. Venku jsem si dávala pořádný pozor, abych neuklouzla a nespadla, nenarazila si koleno nebo kotník a nepotkala Zdeňka Zedníčka.
Prostě úplně klasický, normální den.
Ale všechno zas tak normální nebylo. Někdo byl támhle ukrytý v křoví. Jakožto pilná čtenářka Agathy Christie a pravidelná divačka Kobry 11 jsem přesně věděla, co mám udělat.
„Jste v pasti, zůstaňte na místě a odložte revolver!“ křikla jsem silným, pevným a nebojácným hlasem (divím se, že mě ještě neobsadili ve filmu), ale v křoví to jen zašustilo. A pak… pak… pak odtamtud vyběhl nějaký povědomý bernardýn…….
Samou radostí jsem uklouzla, narazila si pravé koleno, vyvrkla levý kotník a zhmoždila nos a vůbec mi to nevadilo.
„Beethovene!“ vykřikla jsem a připadala si jako ve filmu, tentokrát ne v hororu ani detektivce, ale v krásném filmu s pořádným happy-endem (asi ze mě bude vážně herečka, a navíc všestranná(!)

Vlastně mi to víc dalo než vzalo. Zjistila jsem, že věci nebo lidi, kteří při nás stojí jako naprostá samozřejmost, nemusí být až tak samozřejmí, což poznáme, až když je nemáme. Beethovena jsem naštěstí znovu našla, takže se zase každé ráno proletím městem v ústrety rozřehtanému Zdeňkovi Zedníčkovi, na kterého se tedy moje myšlenka o samozřejmostech, které by nám tak chyběly, příliš nevztahuje, ale stejně možná tvoří nedílnou součást mého života, a tak jsem s ním uzavřela mírovou smlouvu o tom, že se bude každé ráno smát potišeji a poněkud diskrétněji.
Ale teď vážně. Strach. Já prožívala obrovský strach, bála jsem se o svého Beethovena. Je to stav, kdy člověk zatíná ruce v pěst, řeže si nehty do rukou a je celý v podivné křeči, snad spojené až s šílenstvím. Ale přes to všechno, někdy je důležité mít strach. Strach nás sbližuje, strach je všem společný, strach nám ukazuje všechno tak, jak to je, bez příkrasy. Strach má jen jednu, pravdivou tvář. A často je potřeba dívat se na všechno zpříma, i když to možná bolí. Protože všechny překážky v našem životě, které úspěšně přeskočíme, nás posilují. Dělají z nás silnější, chápavější, lepší. Díky strachu poznáváme sami sebe.
Strach o toho, koho máme rádi, posiluje to dobré v nás, naši vlastní nesobeckost, naše vztahy s okolím.
Strach o ty, které milujeme, nám svazuje ruce a svírá hrdlo, ale otevírá naše srdce.


Strach zkrátka patří k životu. Je to snad jedna z překážek, které je třeba šťastně přeskočit. Možná právě díky strachu poznáváme taký ty druhé stránky života. Protože kde je strach, tam jsou emoce. A kde jsou emoce, tam se skrývá také radost, nadšení, přátelství a láska.