Představy

Mířila jsem domů, na očích jako zvykle své černé sluneční brýle a tak nějak podvědomě jsem se mračila na celý svět. Proč se taky usmívat? Bylo teplo k padnutí, počasí, které nenávidím. Ale najednou zafoukal větřík a dal mi pocit volnosti.
V duchu jsem se viděla, jak roztahuju ruce, zavírám oči a rázem jsem na místě, kde chci být. Po tváři se mi přeci jen roztáhl úsměv a já pokračovala v chůzi stejně tak hladce jako v představách.

Seděla jsem v koutě, hlavu položenou na kolenou a se zavřenýma očima přemýšlela. V tom jsem uslyšela tiché zakašlání a musela jsem zvednout hlavu. Přede mnou stál on s jedinou růží v ruce.
„Smím prosit?“ pronesl tiše podávajíc mi ruku, kterou jsem vděčně přijala a rázem jsem se ocitla na nahou.
„Víš, že nemám podpatky,“ šeptla jsem a hleděla mu do očí.
„To nevadí, to nějak zvládneme,“ odpověděl mi a pohladil mě po vlasech. Až tehdy jsem si uvědomila, že si na vlasy nechám šáhnout jenom od něho.
„A co hudba?“ nedala jsem se odbýt i když jsem tančit opravdu chtěla.
„Není problém,“ usmál se a přešel místnost a zapnul přehrávač. Zavřela jsem oči a stála na místě. Nechtěla jsem se probudit, nechtěla jsem, abych opět byla sama. Ucítila jsem, jak mi jeho ruce chytají ty mé a pomalu se začínám pohybovat do rytmu hudby. Oči jsem nechala pořád zavřené a vychutnávala si jeho blízkost. Tančili jsme a mlčeli jsme. Po nějaké době jsem cítila, jak mi po tvářích začínají téct slzy. Stíral je trpělivě.
„Miluju tě a na tom se nikdy nic nezmění,“ špitla jsem a pohlédla jsem do jeho očí.

Zafoukalo podruhé a já se probrala ze svého snění, vděčná za své černé brýle.
„Tak a to by stačilo!“ Vynadala jsem si a nasadila úsměv.