Jaké to je bát se o někoho?

Sedím za stolem a klepu se jako osika. Ale proč? Protože ublížil mně? Ne, kvůli mně to už nějakou dobu není. Věděla jsem, že to přijde, ale takhle?
S roztřesenýma rukama píšu další odpověď. Sama těm slovům nevěřím. Jsou to jenom slovo a já se bojím. Nebojím se o sebe. Já jsem až moc velký zbabělec abych něco takového udělala, ale ona ne.
Každá minuta se mi zdá jako věčnost. Klepu se a slova útěchy nepomáhají. Dokola si musím opakovat, že všechno bude dobré v naději, že se to možná splní. Snažím se napsat smsku a doufám, že aspoň trochu pomůže. Ale co napsat? Kašlu na rozum a píšu srdcem, doufajíc, že ta textovka opravdu pomůže a ne naopak.
Nepřišel výpis a já se začínám klepat ještě více. Nikdy bych neřekla, že budu v této situaci. Nikdy bych neřekla, že … Že co? Že se budu snažit udržet naživu osobu, které se vnitřně bojím, protože v ní vidím sama sebe? Že se budu bát o osobu, která má podobný osud jako já? Tolik otázek, tolik spekulací a přitom tolik strachu.

Ulehávám do postele a doufám, že aspoň na pár hodin propadnu do šťastného zapomnění.

Jedna hodina. Nespím, nemůžu usnout.

Dvě hodiny. Pořád nic.

Tři hodiny. Spolubydla vstává z postele a já pořád nemůžu spát.

Čtyři hodiny. Poslední podívání na hodiny než upadám do neklidného spánku z vyčerpání.

Šest hodin a mě budí zavrnění mobilu. Toužebně ho otevírám a doufám, že tam bud zpráva od ní. Hledím na ten přístroj jako na něco vzácného. Byl to výpis. Ze srdce mi padá první kámen.
Za pár minut přichází zpráva a mě padá další kámen. Ruce se mi třesou, ale to mi nevadí. Je, za dané situace, v pořádku. Byl to planý poplach. Bohudík.