Má podivnost 1

Možná, že jsem jen tak obyčejně chtěla snít, ale možná jsem prahla i po něčem skutečném. Však dnes se na věci dívám pochmurněji.
…
A tak něco hledám a vlastně nevím co. Vím jen o tom pocitu, co ve mně přetrvává a vím, že mu nejspíš žádný psycholog na světě nepomůže. A plahočím se ze dne na den bez duše a přitom je všechno náramná legrace. Dnes a denně se dívám kolem sebe a přemýšlím, jestli závidím já druhým, nebo druzí mně. A mé ambice jsou stále vyšší. Mé nároky na osobnost vlastní duše se stupňují … a já na ně nemám sil.
Dnes ráno mne probudila myšlenka nádherné holky, která měla jednoznačně menší prsa než já. Ale tlusté nohy. A byla hezká. Měla o moc delší vlasy než já. A já … já jsem blondýnka. V poslední době docela pohublého rázu. Tedy oproti dřívějším dobám rozhodně. A blondýnky mají problém s tím mít delší kvalitní vlasy, protože světlé vlasy jsou oslabeny. A Ingrid ze třídy je skoro modelka. Má nádherné dlouhé vlasy a je vysoká a hubená. Jen má velký zadek. Docela. Mně není zadek ani vidět pod kalhotami, poněvadž žádný nemám. Já mám jen ta prsa …
A nutno dodat, že občas jsem vlastně jenom hloupě slyšet. A neumím se rozhodovat.
Dnes nutno podotknout, že jsem lhář. A je mi ze mě zle. A že mne čekají velká rozhodnutí a že jsem nespokojený člověk, protože můj pokoj nevypadá tak, jak jsem si představovala a asi s tím velice nic neudělám. Momentálně jsem i bez peněz, půjčila jsem našim na koberec. A nemůžu splnit svou zásadu a udělat si každý týden radost.
Navíc mne vysává škola, protože mám tři dny v týdnu od rána do večera a jejich nároky jsou vysilující. Ale na druhou stranu mě to baví, chci být úspěšná v tom, co dělám. Už to nechci flákat. Po minulém semestru mi došlo, že člověk musí makat, aby něčeho dosáhl. Já nemám takové štěstí jako jedna holka, Eliška se jmenuje, ta ke všemu přišla jako slepý k houslím. A to je přitom pouze vyučená servírka. Já si věci musím vydřít. A řeknu vám, není to legrace …
… To jsem jednou dospěla k názoru, že je třeba se odstěhovat z našeho bývalého domu. A mí rodiče s tím po čase souhlasili. Maminka to plánovala už dávno přede mnou. Ale táta se docela odmítal hnout. Nakonec se nám to ale podařilo a tak jsme opustili náš dům. A že to byla práce náramně tvrdá, plná hlavně finančních nedostatků.
Dílo je ale dokonáno a my máme normální kuchyň, normální obývák, normální záchod a normální kuchyň a já se můžu normálně zavřít do vlastního pokoje, což nebylo po dvanáct předchozích let možné. Ale o tom později. A tak jsem si sedla do toho svého pokoje, odkud mi před chvílí odnesl poslední přebytečný nábytek … a rozhlédla jsem se. V hlavě mi projely vzpomínky na celé léto a předchozí roky. Najednou se člověk za svůj pokoj stydět nemusel, mohli jste se jít umýt, kdy jste chtěli a jít spát kdy jste chtěli a přijít domů kdy jste chtěli a vůbec skoro všecko šlo dělat kdykoliv jste chtěli. A tak ten můj nijaký zadek seděl na posteli a mé mrtvé oči koukaly po okolí a nechápaly tu svobodu, co byla. Asi se mi chtělo plakat, protože mi z těch mých prázdných kukadel padaly slzy jako hrách a já zabořila hlavu do plyšáka a pak se zase rozhlédla a pak zase zabořila a tak to šlo několikrát za sebou, až jsem se vzpamatovala a šla se umýt.
Člověk si věcí zdaleka jinak váží, má-li je těžce vydřené. Má-li je vyplakané a vymodlené a jsou-li to věci pro druhé naprosto běžné, je to vlastně zároveň neskutečně ponižující pocit. Ve dvaadvaceti si sednout do vlastního pokoje. Půl svého dosavadního života jsem žádný neměla. Vlastně skoro tři čtvrtě.
Jsem hrozná fiflenka. Prostě mám asi osm tělových mlék. A myslím, že mám asi deset krémů na ruce. A děsně si zakládám na tom, abych neměla mastné vlasy. A abych měla hodně voňavek, protože já k nim děsně ráda čichám. A mám nejradši ty sladké. Ze všelijakých těch kosmetických katalogů si něco objednávám skoro v pravidelném intervalu. Jenže je to proto, že já se strašně srovnávám. Pořád hledám konkurenci. Pořád musím mít navrch od ostatních. A přitom mám všechny kolem tolik ráda … asi za to může všechno to, co se dělo dřív.
… chodila jsem ještě na základní školu, kdy mi maminka často říkala: „Podívej se na Petru, ta má samé jedničky!“ To jsem neměla. Já měla občas i dvojku. A za svou školní éru na základce asi šest pětek. Nesnášela jsem matematiku. Teda, bavilo mě to počítat, ale nikdy mi to nevyšlo. Nevím, kde byla chyba. A co teprve fyzika … ta mě nebavila ani počítat. A já se hledala … a pořád jsem viděla ty holky kolem sebe. Byly tenkrát o moc hubenější než já a chtěli je kluci, to já byla o jejich pozornost ochuzena. Tlustá, ostříhaná „na hříbka“ a myslím, že se mi docela často ani nelíbilo, co jsem měla na sobě. No a tak Petra měla lepší známky než já a Báru chtěli kluci a Lenka měla na svačinu k pití sodovku … a já ne. Jo a Eva měla zvony, ty jsem měla taky až o něco později. Ale musí se nechat, že měla.
Když pro mne byl můj svět někde jinde. Dodnes si vezmu nějakou svou panenku Barbie ze sbírky a přičichnu jí k plavým vlasům … a je to pro mne to samé, jako když se někdo nadechne čerstvého vzduchu. Nával nádherné nostalgie, když jsem těmto plastovým tvorečkům dělala z plastelíny dortíky a dívala se nešťastně na nejnovější modely za výlohou … pro ně jsem skutečně žila a ony mi byly světem, který nikdo nedovedl nahradit … a nedovede dodnes. Ty panenky měly všechno, krásně vybavené místnosti a spoustu oblečení. A byly hubené a měly nádherné dlouhé vlasy. A já jsem chtěla být jako ony.
A teprve teď mi to dochází, chtěla jsem být jako ty panenky. Mít spoustu přátel, být oblíbená, mít krásný dům a hezky vypadat … už jako malá jsem pořád zkoušela různé krémy a nevím co, jenže moje maminka je velice nijak nepoužívá, tedy … v poslední době ji to trošku učím, ale nikdy toho nebyla příznivcem, nikdy se nemalovala.
To já ano.
… teď mi došlo, že jsem nucena, díky světu kolem, být dospělejší. A byl tady den, a já si jej velmi dobře pamatuji, když jsem řekla, že nikdy dospělá nebudu.
Měla jsem tenkrát na sobě křiklavě zelené podkolenky, modré vlasy a čerstvě nastřelenou asi pátou náušnici. Každou nohavici jsem měla jinačí, na jedné byla americká vlajka … a s krabičkou cigaret seděla s Jelenem za vesnicí a koukala na západ slunce. Akorát skončila Drakyjáda. Dnes mě zvala na Zvěřinové hody … copak můžu jít, když v neděli jdu do práce … ale to bych odbočila. Nikdy by můj mozek v té době nepřipustil situaci, že budu spořádaně sedět a přitakávat. Že se budu trapně usmívat a dělat druhým přátelskou duši. Ale … stalo se tak. A dáma ve vysokých podpatcích si kráčela podél stolů a všichni obdivovali její dlouhé nohy. Byla jsem panenka, ale ne úplná. Nesměla jsem říct svůj názor. A stejně jsem to nevydržela a udělala to. Dívali se na mě velmi ošklivě. Bylo mi to líto. A naučili mě to, naučili Ali lhát.
A já teď toho využívám sama k sobě. A jsem dospělá. Pilně studuji a nepiju. A nechodím ani kalit. A srandu, jakou jsem dělala dřív, dělám jen s těmi, co mi zůstali. S pár přáteli, ale když s objeví někdo druhý, už to nedovedu. Stáhnu se do sebe a jen pozoruji. Necítím se dobře v mnohé společnosti. Nevím, proč. Snad kvůli tomu, že ta má se rozprchla … nebo že to jen všechno velmi citlivě vnímám … má radost je pro druhé jen „za odměnu“ … těžko říct.
A slunce zapadá, do pokoje se mi krade zima a ani rudá šachovnice na zdi ji nevyžene. Žádný polštář ji nezachytí … brzy se mi zakousne do loktů a já budu muset navléct svetr, aby se pustila … a přesto se nepustí. Dokud se do mých žil zase nenapustí horká krev.
…
Dnes nebo zítra, co na tom sejde. Zas bude líp. A zítra se otevřou, ne dnes ne. Dnes je velká zima. Dlouhé ruce zase zasáhnou dovnitř. A způsobí bolest. Však v těch rukou je bolest mnohem větší, než si myslí ten, kdo od nich dostane zásah. A ty ruce se bojí, mají příšerný strach, ale nikdo jim nepomůže, nikdo je nepohladí, aby se nebály, aby se neklepaly. Dnes večer, zítra ráno, úzkost na prsou, díra v srdci, ztracené prsty v bludišti horkých slz … asociace neschopná pojmout náladu uvnitř duše, která nekřičí, ona přímo řve. A kdo by ji poslouchal. Opět jen tiše ztracená.
… Bílý den se promění v zataženou oblohu a z nebe budou padat roztrhané nitě kapek, mokré, ledové a na kůži se budou tříštit jako sklo, však pouze falešné sklo. Neboť ledová voda z nebe sice může způsobit chlazení na kůži, ale nikdy se její doteky nevyrovnají ostrým střepům rozbitých zrcadel vyrážených z vitrín jednou sobeckou blondýnou … odmítla se dělit o vlastní výstavu? Ne, jen se ráno rozhodla, že věci vystavené nemohou žít za sklem, protože pocit žití za sklem je jednou z fází deprese. Nechce způsobovat svým kolekcím depresivní stavy. Tak opravíme jednu z předchozích vět: „ … vyrážených z vitrín jednou bláznivou blondýnou.“