Má podivnost 2

Prý lhát se nemá, praví to v každé knížce. A jako správná moderní dívka odpovídám: „Kecy v kleci.“ Lžu na každém kroku. A oni mi lžou taky. A lžu i sama sobě, abych občas byla v klidu. Třeba dnes jsem si lhala, že se mi nechce na záchod, abych nemusela chodit dolů. A lhala jsem babičce, ž ebude pršet, aby se nevydala na výlet, protože Alzheimerova choroba by mohla způsobit, že bychom ji do večera hledali po všech čertech. Už ten název její nemoci znám i poslepu. Poznám jej i když jej nečtu. Je to všude kolem mě. Božsky nebezpečné zapomínání.
Zapomene na to se jít umýt. Zapomene se najíst, zapomene, kdo je můj dědeček. Zapomene jméno své dcery. A hledá čaj, který stojí na sporáku. Zapomněla už i vařit. Včera zapomněla spláchnout na záchodě. A každý den je to to samé. Už neví, že se nádobí umývá v horké vodě. Má svůj božsky jednoduchý svět, ve kterém se v mozku nic neudrží nikterak dlouho.
A jí se lhát musí, aby něco nevyvedla.
A dnes mě lež stojí dvě stovky. Za špatné věci se platí, a vždycky platit bude. Nikdo s tím nic neudělá. Je to bolestivé. Lepší peníze než hlava. Radši hlava než srdce a radši ruce než srdce. Srdce si chrání jen ti, co milují sami sebe, protože jedině ti, co prošli bolestí vyšší, než je jejich zásoba optimismu udělená na dvacet jedna let můžou říct, co je to šílený pocit zmaru. A neochota k sebelásce zraňovaná právě v srdci. Lhaním a přetvařováním se člověk ničí hlavně svou osobnost. Jsme prostředek pro zkoušení co kdo vydrží. A někdo to nevydrží a zabije se. Jiný se zblázní. A pak jsem já. Don Quijote de la Mancha, která s mečem, který sotva unese bije se s vlastním já a nikdy nevyhraje, protože má dávka optimismu je nevyčerpatelná tím, že ji krmí právě zmar. A čím větší jsou mé nedostatky, tím víc s nimi bojuji, tím víc jsem vysílená a tím víc mě to nutí makat dál. A občas padnu k zemi. Ale i pád na držku je pohyb dopředu. Tak zvedám se s tím, že jdu dál. A nesu si své rány na zádech.
Lucka poškrábala Honzu při sexu tak, že na svých zádech nemohl spát. Nešťastné. Já taky škrábu, ale protože se to jen občas má dělat. Prý tak dává žena najevo, jak moc se jí to líbí. Pro mě je sex povinnost, požitek pro druhé. Když ho dobře provedu, chlap je spokojený, chválí si mě … a já mám dobrý pocit, že si mě chválí.
Ale nikdo není nejlepší sexuální mistr. Pro každého je ten, koho miluje, naprostá jednička. A opilý chlap má rád každou ženskou v posteli. Stejně jako opilá ženská. Cha, pak poznejte, kdo je nejlepší … je to směšné. Nikdo nikdy nesplní požadavky všech. A sex bude jen trapná záminka k rozchodům, rozvodům a hádkám. Smysl pro žárlivost, protože se to každého dotýká, každý chce být pro druhého jednička, pokud to s ním myslí na dýl, než jednu noc.
No a tak každý škrábe pro něco jiného … někdo pro sex, jiný pro vítězství, někdo pro vítězství v sexu. A teď se všichni usmějeme tak pitomé úvaze. Omlouvám se, zase se vyjádřila bláznivá blondýna.
„Panika, panika, panika!!!“ roztrhejte me na tisíc kousku a ty kousky rozmetejte všude do světa, ať mě už nikdo nedá dohromady nebo mě to moje ja definitivně sežere. Je hladové, je nenasytné, hltá, lační po čem nemá jsem ohnivý element, jsem blááázen, jsem šílenec, definitivně zralá pouze k léčení v ústavu mně určeném. Mně není pomoci.
Sestro, sestro, kterou nemám, dovol mi se opít do němoty, cválat s nohama zamotanýma do sebe po polích a snažit se ze sebe dostat všechno. Všechno, hlavně mou nenasytnost, můj žár, který hoří po čem nemá. Nechte jít co držím násilím … servěte ze mě kůži této mrchy, sedřete mé tělo do nahoty až bude celé jen bíle oděné do světla na nebesích … ach, prosím, ušetřete mě mému sevření, jsem ďábel sám. Anebo snad on se mnou jen tančí?
Nelíbí se mi v pekle, nelíbí se mi v nebi a Očistec je už plný jsem vyvrženec, světlovlasá panenka si trhá šípy ze zad a pláče a pláče a pomoci jí nepřichází. Zvedněte mě ze země, odprostěte mě od mého šílenství, vždyť já takhle dozajista zemřu!
A já tolik miluji svůj život. A mnoho lidí mi zemřelo. Ano, jsem rozmazlená panenka, na hraní fiflenka … blázen, jsem definitivní blázen … pomozte mi.
Já nemohu škrábat, má dokonalost je narušena krátkými nehty. A když porostou, jsou ostřejší než břitvy. Nenuťte mne ke krutosti, vystříhejte ze mě temné já! Vždyť uvnitř mám lidi tolik ráda …
… i když mi ublížili a byly dny, kdy sama jsem chodila a plakala, že na ně není spoleh, že mi podrazili nohy, někde mě nechali samotnou nebo naopak, byli se mnou až příliš.
Já miluji pohyb v obláčcích a nesnáším, když jich je až příliš. A co mi kdo nabídne, co mi kdo dá, když já neumím se sžít s jedním životem …