Hassan

Cítil krev, která mu stékala po tváři z roztrženého obočí. Další pramínek vytékal z nosu a kapky, které dopadaly na zem, vytvářely stopu ukazující směr, kterým se snažil odplazit. Opravdu šlo jen o snahu, neboť sotva se mu podařilo zvednout na všechny čtyři, už přilétlo několik dalších ran a kopanců, které ho opět srazily k zemi. Nadávky a posměšky slyšel jakoby z velké dálky. Ještě jednou se pokusil vstát, doufajíc, že se jeho mučitelé slituj, ale ti namísto toho přidali na intezitě týrání. Jmenoval se Hassan a bylo mu čtrnáct let.
„Tak co, ty smrade? Už máš dost? Ještě pořád bys chtěl vyhodit do vzduchu naši školu?“ křičel jeden z útočníků, kterému mohlo být sotva čtrnáct.
„To já ale přeci nikdy nechtěl!“ pokusil se Hassan zastavit jejich řádění a využíval té chvilky, kdy jeho mučitelé nabírali síly k dalšímu útoku, aby popadnul dechu.
„Tak ty budeš ještě drzej, jo?“ vykřikl chlapec, kterého Hassan dobře znal. Jmenoval se Dominik a byl to vůdce téhle bandy, která si na Hassana zasedla hned, jakmile se před pár měsíci přistěhoval do města s rodiči a začal navštěvovat zdejší školu. Nechápal, co udělal tak hrozného, že ho tolik nenáviděli a neustále ho napadali.
„Nechci být drzý! Opravdu ne! Už mě prosím nechte! Já se vám budu snažit neplést do cesty! Přísahám!“ prosil Hassan a doufal, že se Dominik rozhodne ukončit svou krutou zábavu. Namísto toho se na tváři jeho trýznitele objevil nehezký sadistický škleb.
„To si piš, že tě nenecháme, parchante arabskej.“ zasyšel jako had, „Ještě budeš litovat, že si sem se svojí špinavou rodinou přitáhnul.“ načež ho nakopl do obličeje. Hassanovi se zatmělo před očima a ztratil vědomí.

Je zase doma v Teheránu a poslouchá, jak si otec povídá se svým přítelem Petrem z České republiky. Hassan, stejně jako jeho rodiče, česky uměl, protože Hassanova matka byla češka. Odjezd plánovali několik let a tak dlouho také trvalo, než nashromáždili dostatek peněz a bylo zajištěno potřebné. Petr jeho otci právě pomáhal vyplnit všechny formuláře a probírali plán cesty. Znali se dlouho, ještě ze studií na Karlově univerzitě v Praze, kde se stali nejlepšími přáteli. Na stejné univerzitě se také jeho otec a matka seznámili. Petr jim dokonce připravil i krásný byt v centru města a oběma, hned po příjezdu, zajistil práci ve své firmě. Hassan byl šťastný, když mu matka oznámila, že se za několik dní stěhují do nového domova. Ani jemu se v jejich rodné zemi nelíbilo. Nesměl chodit ven sám a kamarádů ubývalo. Otcové a matky jim zakazovali se s ním stýkat. Rodiče mu nikdy neřekli, proč vlastně museli odjet a proč je tolik lidí nemělo rádo. Ale podle toho co za ten dlouhý čas slyšel, když tajně poslouchal za dveřmi, nebo na schodišti vedoucímu k jeho pokoji, mělo to cosi společného s jistým vysoce postaveným duchovním. Problémy, které jim tento muž působil, byly natolik závažné, že se otec i matka rozhodli opustit všechny své přátele i příbuzné z otcovy strany a naprosto změnit svůj život.

„Chlapče? Žiješ vůbec?“ ozval se náhle chraplavý hlas a obrázky jeho rodné země se rozplynuly.
„Co-cože?“ zakoktal Hassan.
„Ptám se, jestli ži... no vidim, že jo. Teda mluvíš, takže asi jo ne?“ ozval se opět onen chraplavý hlas.
Hassan pomalu zvedl víčka. Nad ním se skláněl vousatý starý muž, jehož dech byl silně cítit alkoholem.
„Ano, žiju.“ odpověděl neznámému starci a pokusil se zvednout. Bolelo ho celé tělo a k tomu se mu motala hlava. Stařec ho náhle popadl za paži a silou, jakou by u něj Hassan nečekal, mu pomohl na nohy.
„Kdo tě tak zřídil hochu?“ zeptal se muž a začal něco lovit v kapse.
„Kluci.“ odpověděl Hassan a slzely mu oči bolestí, protože i to, že se musel držet na nohou, ho stálo spoustu sil.
„Jaký kluci? To jako kamarádi? No kamarádi asi ne? Nebo jo? Teda jestli jo, tak to asi nejsou moc dobrý kamarádi.“ chraptěl neznámý, načež vytáhl z kapsy malou láhev, ze které si mocně lokl.

Hassan si prohlížel svůj odraz v louži a ohmatával si obličej. Z roztrženého obočí mu stále stékal pramínek krve, ale nos už naštěstí téměř nekrvácel. Kůže kolem pravého oka se zbarvovala do fialova a o jiných bolestech, po celém těle ani nechtěl přemýšlet. Dominik se na něm dnes vyřádil jako nikdy. Co proboha udělal, že ho zdejší děti nemají tolik rády? Tedy spíše Dominikova parta. Ostatní děti se s ním nebaví, protože se bojí právě Dominika. Obávají se, co by jim udělal, kdyby se s Hassanem kamarádili. A mohl jim to snad Hassan mít za zlé? Když sám ví, čeho jsou ti hlupáci schopni?
„Ne. Nejsou to moji kamarádi.“ odpověděl starci a podíval se na něj. Konečně si ho pořádně prohlédl. Měl potrhaný a špinavý hnědý kabát a stejně špinavé, potrhané šedé kalhoty. Na hlavě měl ošuntělý černý klobouk a v plnovousu zaschlé zbytky zvratků. Vypadal jako bezdomovec. Muž si všiml jeho pohledu, povzdechl si a znovu si mocně lokl z láhve, kterou pak schoval zpět do kabátu.
„Kde bydlíš? Doprovodím tě domů, kdyby se ti někde udělalo špatně.“ prohlásil. Hassan si uvědomil, že takhle domů nemůže. Musí se nejprve trochu upravit a omýt si z obličeje krev.
„No? Tak kde bydlíš?“ zeptal se znovu bezdomovec.
„Kousek odsud.“ horečně přemýšlel, jak se z toho vykroutit, „To dojdu sám. Nemusíte chodit se mnou. Cítím se dobře.“ zalhal Hassan.
„Nesmysl. Vidim, že se sotva držíš na nohou.“
„Ne. Cítím se fakt dobře. Půjdu sám.“
„Vždyť krvácíš! A to oko nevypadá vůbec dobře!“
„Náhodou. Vidím na něj úplně bez problému.“
„A na ten nos by se ti měl taky někdo podívat! Co když je nějak pochroumaný?“
„Už ani nebolí! Jsem v pořádku.“
Stařec se na něj podezřívavě zadíval. Nakonec nejspíš usoudil, že nemá cenu se s Hassanem přít.
„Tak dobře.“ řekl nakonec, „Doufám, že se ti rány brzy zahojí.“ s těmito slovy se otočil, pomalým, nejistým krokem vyrazil přes ulici, kde se ještě krátce ohlédl a pak zmizel za rohem rozestavěného domu.
Hassan stál ještě několik minut na místě a uvažoval. Nepůjde hned domů. Nechce se mu. Rodiče se budou vyptávat, kde zase přišel k těm modřinám, dnes dokonce k roztrženému obočí a monoklu. Bude si muset vymyslet další výmluvu, jak ke zraněním přišel. Nejspíš zvolí „klasiku“ v podobě nevyvedeného kaskadérského kousku, když se chtěl předvést před přáteli. Kolo, skateboard, kolečkové brusle. Budou chvíli zlobit a několikrát opakovat, že má být opatrnější a nepředvádět se. Hassanovi rodiče nebyli hloupí. To v žádném případě! Oba jsou velmi vzdělaní a jejich slova jsou pro Hassana svatá. Za to, že se doteď nedozvěděli o tom, co si jejich syn prožívá ve škole takřka každý den, může Hassanův talent. Odjakživa o něm říkali, že prý má herecké nadání. Už jako malý bavil příbuzné na oslavách tím, že napodoboval známé osobnosti, načež všichni hádali, koho že to právě předvádí. A šlo mu to výborně. V tuhle chvíli si však přišel nečestný, neboť zneužíval svého talentu, aby oklamal vlastní rodiče, které nadevše miloval. Možná právě proto, že je tolik miloval (tolik, jak jen dítě může své rodiče milovat), neustále vymýšlel lži o původu svých zranění, potrhaného oblečení či záhadně rychle utraceného kapesného (obvykle mu Dominik, poté co ho zbil, vzal všechny peníze). Nechtěl, aby se trápili. Moc dobře si uměl představit, jak moc by je bolelo, kdyby zjistili, že nový domov je pro jejich syna snad ještě horší, než ten předchozí. Nechtěl jim působit starosti. Ale lhal by sám sobě, kdyby si snažil namluvit, že je to jediný důvod pro to neustálé lhaní. Tím dalším důvodem, byl strach. Obrovský strach z Dominika, obrovský strach z toho co by si o něm všichni pomysleli, kdyby musel přiznat, že není schopen ubránit sebe sama. Obrovský strach z mnoha dalších věcí, které ani nedokázal pojmenovat, ale byly tu.
Hassan se konečně dal do pohybu a jeho tělo začalo ihned protestovat. Snad slyšel i nadávky svých bolavých svalů. Došel až k tramvajové zastávce, odkud denně jezdil domů a zcela mechanicky nastoupil na svůj spoj. Cestou jen nepřítomně hleděl z okénka, jakoby jeho mozek potřeboval, po té hrůze, na chvíli vypnout. Celou dobu se ani nepohnul a tělo ho automaticky vyvedlo z tramvaje, když dorazil na svou stanici.

Šel pomalu. Domů se vůbec netěšil. Schovával si obličej tak, aby si kolemjdoucí nevšimli, jak vypadá, protože by to mohlo vést k nepříjemným dotazům. Po pár metrech, začal mozek opět pracovat a v hlavě se mu proháněla jediná otázka. Co udělal? Když se s rodiči přistěhoval, těšil se na první den ve škole. A ten vypadal téměř podle jeho představ. Paní učitelka ho představila třídě a chovala se k němu hezky. Posadila ho vedle kluka jménem Jakub, který si s ním okamžitě začal povídat a zdál se být moc fajn. Když přišel Hassan domů, řekl rodičům, že na téhle škole bude šťastný a že jsou tam úžasní lidé. Hned druhý den se ale vše změnilo. O velké přestávce hráli na hřišti s Jakubem fotbal, když se k nim náhle přiřítila parta šesti kluků. Hassan si tehdy myslel, že si s nimi chtějí také zahrát a měl radost, že bude mít víc přátel. Jakub zabručel cosi o nevolnosti a utekl pryč. Tehdy ještě Hassan ani netušil, proti komu to stojí.
„Ty si ten Hassan co? Ten co přijel z Iráku.“ zeptal se ho tenkrát Dominik s nepěkným úšklebkem na tváři.
„Ne. Já jsem Hassan z Íránu.“ odpověděl mu Hassan a zazubil se na něj.
„Tak ty si přitáhneš do mojí země, teroristo, a ještě mě budeš opravovat jo?“ zamračil se náhle Dominik a praštil Hassana do břicha. Ten se prát uměl a rozhodně si to nechtěl nechat líbit. Proto udeřil agresora do tváře tak silně, jak jen dovedl. Hned nato však zjistil, že to neměl dělat.
„Ty parchante!“ zahřmělo hned několik hlasů z Dominikovy party a vrhli se na něj. Tehdy dostal jen pár ran a několik dní ho bolela žebra, ale i tak pochopil, že si právě udělal nepřátele. Počkat! Vždyť on nemohl za to, že si ho vyhlédli jako oběť, a přesto se cítil vinen.
Konečně dorazil do ulice, kde bydlel. Pomalým krokem se blížil k domu, ve kterém s rodiči měl začít nový a lepší život. Náhle se však zarazil na místě. Znovu zauvažoval, co se bude dít, až se takhle ukáže doma. Nová výmluva, plačící matka, naštvaný otec a návštěva lékaře. Tohle nechce. Už jim nechce lhát, ale pravdu jim říct také nemůže. Nebo nechce?
„Prostě na pár dní zmizím.“ řekl nahlas. „Až se rány zahojí tak se vrátím. Sice budu mít u rodičů průšvih, ale bude to tak lepší.“ otočil se na patě a rychlým krokem vyrazil opačným směrem, aby ho rodiče náhodou nezahlédli z okna. Nevěděl, kam půjde. Ale věděl určitě, že to musí být daleko od domu a školy. Vrátil se k tramvajím a nastoupil na první, která přijela, s tou pak dojel až na konečnou stanici. Přestoupil na autobus a vystoupil na páté nebo šesté zastávce, načež doběhl další autobus, který jel zase úplně jiným směrem. Z toho vystoupil asi po dvaceti minutách jízdy. Zastávky už ani nepočítal. Tady by neměl potkat nikoho, kdo by ho znal. Napadlo ho, že by bylo moudré si umýt obličej od krve. Rozhodně pak bude přitahovat méně pozornosti, protože takhle, když vypadá jako boxer po prohraném zápase, by dozajista brzy potkal někoho, kdo by se začal vyptávat. Rozhlédl se a všiml si malého obchodu přes ulici, označeného  velkou cedulí s nápisem Večerka nad vchodem. Přetáhl si kapuci přes hlavu a cestou k obchodu se zarytě díval do země, aby byl jeho pomlácený obličej dokonale skryt. To samé udělal i uvnitř obchodu a při placení dvoulitrové láhve s vodou si dokonce obličej zakryl kapesníkem.
„Tak. Teď bych neměl být tak nápadný.“ říkal si Hassan, když mokrým kapesníkem otíral poslední stopy krve z obličeje a prohlížel se v rozbitém zrcátku, které našel v popelnici. Rána na obočí už také nevypadala tak hrozivě, ale stále ještě trochu krvácela. Oko získávalo stále sytější odstín fialové. Hodil zrcátko zpátky do popelnice a zničeně si sedl na chodník. Dnes toho bylo moc. Srdce mu bušilo stejně rychle a cítil se stejně vyděšeně, jako když do něj kopal Dominik se svými kumpány.
„Ehm... mám dojem, že my dva se už známe ne?“ ozval se chraplavý hlas a Hassan sebou polekaně škubl. Vzhlédl a zdravým okem rozpoznal proti slunci známou tvář bezdomovce, který mu před pár hodinami pomohl.
„Ehm... ano známe... dobrý den.“ odpověděl nejistě Hassan.
„Dobrý, dobrý.“ odpověděl zvesela stařec „Neměl bys být náhodou doma? Nebo u doktora? Sice už vypadáš lépe, než když jsme se viděli poprvé, ale to oko by rozhodně měl vidět doktor a to obočí by taky sneslo nějaký ten steh.“ pokračoval ve vyptávání.
„Hm... jo... to by měl.“ odpověděl Hassan ještě nejistěji.
Bezdomovec se na něj dlouze zadíval, jako by přemýšlel, jestli má odejít nebo zůstat. Byl určitě zvyklý, že se s ním lidé nechtějí bavit. Ostatně, který bezdomovec na to zvyklý není?
„Jmenuji se Karel.“ řekl nakonec.
„Cože?“ vypravil ze sebe Hassan a vykulil oči. Překvapilo ho, že se mu ten muž tak náhle představil.
„Karel.“ představil se znovu stařec „Představ si, že i my bezdomovci máme jména. A dokonce jsme nebyli vždycky bezdomovci.“ poučil Hassana s úsměvem.
„To já přece vím.“ oplatil mu úsměv Hassan.
„To jsem rád, že jsem poznal tak vnímavého mladého muže, jehož jméno mi ale stále zůstává utajeno.“ pokračoval s úsměvem Karel.
„Ehm... Hassan. Jmenuji se Hassan.“ představil se konečně.
„Těší mě, Hassane. Zrovna jsem byl na cestě na svou obvyklou procházku po parku. Nechceš jít se mnou? Neboj se. Nejsem násilník ani vrah, dokonce nelákám děti na bonbónky za keříčky.“ nabídl mu Karel a jeho hlas, přestože plný chrapotu, zněl jako uklidňující melodie. Ten člověk náhle na Hassana působil úplně jinak, než při prvním setkání. Když ho potkal poprvé před pár hodinami, pohyboval se Karel způsobem, jako by váhal nad každým krokem. A také mluvil úplně jinak. Teď zněl téměř jako pan učitel Rychlý, kterého má Hassan na přírodopis a chemii. A to je velmi vzdělaný člověk! Dokonce kandidát věd. Hassan si byl téměř jistý, že za jeho nemotornost a špatnou mluvu při jejich prvním setkání mohl alkohol. A jak si později všiml, měl Karel jednu z mnoha kapes svého kabátu opět naditou, prostor v ní nejspíše vyplňovala láhev rumu nebo něčeho podobného.
„Ehm, tedy, proč ne.“ přijal nabídku Hassan a postavil se.
Kráčeli bok po boku směrem k parku a mlčeli. Kolemjdoucí jim věnovali udivené a místy i znechucené pohledy. Byla to dvojice k pohledání. Mladý chlapec, jehož oblečení neslo stopy zaschlé krve s tržnou rankou na obočí a oteklým okem, vedle něj kráčející obyčejný bezdomovec. No, až tak obyčejný zase nebyl. Vzhledem rozhodně ano. Ale jakýsi vznešený způsob jeho chůze a to jak se každému díval zpříma do očí, to všechno v Hassanových očích vyvažovalo snad všechna negativa jeho vzhledu. Lidé obvykle nejdříve soudili vzhled a pak už se mnohdy ani neobtěžovali soudit cokoliv jiného na jednotlivci, který se jim prostě a jednoduše nezalíbil na první pohled.
Hassan si nebyl jistý, proč tak snadno souhlasil s tím, že půjde kamsi na procházku s úplně neznámým člověkem. Možná to bylo tím, že na něj Karel působil dojmem slušného a zodpovědného člověka, možná kvůli tomu, jak moc postrádal kohokoliv, s kým by si mohl promluvit o svých problémech. Matka mu vždy říkala „Oči tě mohou snadno oklamat a lhát ti o člověku, který proti tobě stojí. Raději ho nech promluvit a poznej jeho srdce dřív, než jej začneš jakkoliv soudit.“ Hassan si ta slova snažil vrýt do paměti. Matka byla nesmírně mírumilovná a zastávala názor, že všichni máme právo na odpuštění a nikdo nemá právo soudit druhé. Je tak moudrá. Proč jen si s ní ještě nepromluvil o svém problému? Proč ji nepožádal o radu? Brání mu v tom strach o svoje bezpečí, kdyby se Dominik a jeho banda dozvěděli, že na ně žaloval? Nebo mu v tom brání strach z toho, že ji uvidí v slzách? Nejspíš obojí.
Beze slova dorazili až k parku a Hassan si uvědomil, že tohle místo zná. Několikrát tu již byl s rodiči. Udělali si tu piknik. Povídali si, smáli se a zpívali. Naposledy přemýšleli, jakého si koupí pejska, kterému by se jistě v takovém parku moc a moc líbilo. Hassan se na slibovaného zvířecího kamaráda moc a moc těšil, protože by konečně měl věrného přítele, který by ho neopustil ani kdyby šlo opravdu do tuhého. Park dnes vypadal obzvláště nádherně. Město nedávno uvolnilo peníze na zkrášlení celého areálu. Krásně zastřižené stromy a keře, nové pohodlné lavičky a nádherné fontánky. Na trávnících dováděli malí i velcí psíci se svými páníčky či jinými psy. Hassanovi se nejvíce líbili bíglové a kokršpanělé.
„Takže, nedá mi to a musím zopakovat otázku, kterou jsem ti položil při našem prvním setkání Hassane.“ promluvil konečně Karel. „Kdo ti to udělal? A tentokrát buď prosím trochu konkrétnější.“
Hassan neodpověděl hned, protože ho otázka zaskočila nepřipraveného. V hlavě se mu totiž vyrojily vzpomínky na to, co si dnes odpoledne prožil. Bylo mu divné, že myšlenka svěřování se prakticky cizímu člověku, jakým byl Karel, mu nepřijde až tak nerozumná. Rozhodl se, že konečně někomu o svých problémech poví.
„Kluk jménem Dominik a jeho parta. Jsou ze školy, do které chodím a pokud vím tak všichni chodí do vyššího ročníku.“ řekl konečně popravdě.
„Lidé umí být krutí v jakémkoliv věku, bohužel.“ povzdechl si Karel „A proč ti to udělali? Pohádal ses s tím Dominikem?“
„Já nevím, proč mi to dělají. Tohle není poprvé, co se na mě vrhli, i když nikdy to nebylo tak zlé jako dnes.“ posteskl si Hassan.
„Hmm,“ zabručel Karel, „někdy tohle lidé dělají, aniž by k tomu měli důvod. Je to smutné, ale je to tak. Jako by byla ta krutost a touha ubližovat zakořeněná hluboko v nás samých. Snad je to dědictví po našich předcích, kteří se denně museli doslova rvát o každé sousto, snad je to dobou.“ přemítal Karel a mračil se „Pověz mi Hassane, tvoji rodiče asi nepocházejí z naší země, že?“ pokračoval Karel. Hassan byl na tuhle otázku zvyklý, protože tu samou mu pokládali někteří učitelé ve škole. Začal Karlovi vyprávět o svých rodičích a o tom, že i on se narodil v jiné zemi. Vyprávěl mu o Petrovi, který jim tolik pomohl, a proč vlastně chtěli odjet do jiné země. Vyprávěl mu o cestě do nového domova. O tom jak je na hranicích Evropských zemí zdržovali a neustále vyslýchali otce, zdali není členem nějaké teroristické organizace a o tom, jak jeho mamince roztrhali oblíbený kabát, aby se prý ujistili, že v něm nepřeváží trhavinu. Když skončil, všiml si Karlova podmračeného výrazu.
„Řekni mi. Nenadávají ti kluci nějak jinak, než třeba ostatním?“ zeptal se opatrně.
Hassan se zamyslel. Opravdu ho častovali nadávkami, které je neslyšel používat na jiné. A moc dobře věděl, že není jejich jediná pravidelná oběť. Kdyby se jejich agrese nerozdělila mezi více nešťastníků, možná by už byl po smrti.
„No, křičí na mě, že jsem terorista a parchant arabskej. Někdy mi říkají, že jsem pískožrout.“ odpověděl Hassan.
„Jak typické! Jak nechutné!“ vykřikl Karel, až sebou jeden kolemjdoucí leknutím trhl a několik dalších se za nimi otočilo, načež nasadili ony známé hrané soucitné pohledy typu „Ach tak, on je asi chudinka bezdomovec trochu blázen.“ Hassan se také lekl a chvilku trvalo, než se vzpamatoval a zeptal se.
„Jak to myslíte? Typické?“
„Klidně mi můžeš tykat, chlapče.“ řekl Karel a slabě se pousmál.
„Ummm... dobře. Jak to myslíš?“ zeptal se znovu Hassan.
Karel neodpověděl hned. Kráčeli dál vedle sebe a sledovali dění kolem. Otce hrajícího si se svým synkem v trávě a matku, která se začala smát, když se ke skotačení jejího manžela a dítěte přidal i jejich kokršpaněl. Starou paní sedící na lavičce s knížkou v ruce a holí opřenou vedle sebe. Dvě malé holčičky přetahující se o panenku a volající své maminky. Po několika minutách sáhl Karel do kapsy kabátu, vytáhl láhev rumu, ze které si pořádně lokl a pak konečně promluvil.
„Dvacet let jsem působil jako profesor dějepisu na střední škole a můžu ti říct, že tvoje situace není mezi lidmi ničím novým. Vždy se tvořily skupiny lidí, které svůj hněv, jímž zakrývaly strach, zaměřovaly proti lidem, jenž jim přišli odlišní, nepřirození nebo se prostě jen neztotožňovali s názory většiny. Ten Dominik a jeho kumpáni si za oběť vybrali právě tebe, kvůli tvému původu. Ač jsou ještě velmi mladí, jejich jednání může být velmi nebezpečné. Jejich chování se samozřejmě odráží i od názorů jejich rodičů a od toho, jakým směrem své děti vedou. Už když se začaly vyvíjet základy společnosti tak, jak ji dnes známe...“ Karel se náhle zarazil a nejistě se podíval na Hassana „Promiň. Trochu jsem se rozohnil. Učení mi vážně chybí. Jde o to, že si tě ta banda vybrala jako oběť svých útoků a ty se musíš bránit. Samozřejmě, že se nepostavíš několika klukům jako v akčním filmu a nezbiješ je na jednu hromadu, ale musíš se svěřit rodičům. Vím, čeho se bojíš. Máš obavy, že to bude ještě horší a budeš považován za práskače. Podívej se ale na sebe. Víš, jak můžeš skončit příště? Ti kluci budou míru násilí už jen stupňovat.“
„To neudělám. Rodiče by z toho ranila mrtvice! A ve škole! Ve škole by mě doopravdy všichni měli za práskače a slabocha!“ kroutil hlavou Hassan a Karel si povzdechl.
„Hassane. Nejsi jedinou obětí té bandy. Pomysli na všechny ty, co trpí stejně jako ty. Nepomůžeš jenom sobě ale i jim. Buď tím, kdo i po takovém výprasku půjde s hlavou vztyčenou a dokáže proti tomu něco udělat. Cítíš se snad jako zbabělec, když ses sám nepostavil takové přesile? Kdybys to udělal, měl bych tě spíše za hlupáka. Odvaha tkví v něčem docela jiném, než se sám a bezhlavě vrhnout do předem prohraného boje, který ve svém výsledku nebude mít žádný efekt na zlepšení situace.“ Hassan na to nijak neodpověděl a Karel si několikrát lokl z láhve rumu, než pokračoval. „Pravá odvaha tkví v neúnavné práci na zlepšení. V touze po nastolení spravedlnosti a míru bez ohledu na ty, jenž tomu ať už vědomě či nevědomě, brání.“
Kolem nich běhali dovádějící psi a jejich páníčci dohlížející na to, aby se jejich chlupatí kamarádi nedostali do křížku o gumovou hračku v podobě kuřete či kosti. V tolika věcech se nám podobají, pomyslel si Hassan. Nebo se podobáme my jim? Hassan si pomyslel, že Karel má vlastně pravdu. Nikdy o tom všem takhle nepřemýšlel. Ani nevěděl, proč to udělal zrovna teď, nejspíš jen proto, že chtěl alespoň na chvilku změnit téma a také proto, že ho sžírala zvědavost, ale položil Karlovi otázku, na kterou se jej chtěl zeptat od začátku.
„Jak jste se vlastně, tedy, jak jsi se vlastně… ehm.“
„Máš na mysli, jak jsem se vlastně stal bezdomovcem?“ zeptal se Karel a smutně se usmál.
„A-ano.“ odpověděl Hassan. Karel zvedl nad hlavu láhev s rumem.
„Kvůli tomuhle.“
„Kvůli rumu?“ zeptal se Hassan, načež se Karel zachechtal.
„Ano kvůli rumu. Dá se to tak říct. Prostě se rád napiju.“ pak si všiml Hassanova pohledu, „Nedívej se na mě takhle, nejsem alkoholik i když za poslední měsíce jsem se tomu víc než přiblížil.“ Hassan se však tvářil trošku nedůvěřivě po jeho posledních slovech.
„Poslyš.“ začal vysvětlovat Karel, „Před více jak osmi měsíci jsem ještě vyučoval na střední škole, což jsem chtěl vždy dělat a byl jsem se svojí prací nadmíru spokojen. Pak tam ale nastoupil velmi problémový student jménem Daniel. Z několika škol už ho vyhodili a jeho velmi bohatý a vlivný otec ho protlačil na tu naší. Hned první den co u nás byl, si na něj začala stěžovat snad polovina učitelského sboru. Já jsem ho poznal až druhý den od jeho příchodu a musím říct, že jsem se nestačil divit. Neustále vykřikoval rádoby vtipné narážky a jeho slovník taky nebyl zrovna vybraný. Na moje výzvy, aby se uklidnil, nereagoval a ještě mě častoval ne zrovna pěknými „jmény“. Když jsme se všichni profesoři a profesorky sebrali a šli s tím za ředitelem, dostalo se nám velmi zajímavé odpovědi. Tehdy nám ředitel řekl: Ale no tak kolegové! Jeho otec se rozhodl štědře financovat naše florbalové mužstvo a také nechá zmodernizovat naší počítačovou učebnu. Má známé i na radnici a to nám může velmi pomoci při zařizování vzdělávacích akcí. Tak projevte trošku pochopení pro, abych tak řekl, trochu větší živost jeho jediného syna.“ Karel se odmlčel, zavřel oči a nasál vzduch skrze zuby jako by se uklidňoval, „Tehdy nám spadly brady, to ti povím. Pokusil jsem se s Danielem promluvit a doufal, že domluva pomůže. Bohužel to byla nepříjemná mýlka. Šlo to takhle dál asi tři týdny. Pak ale číše mé trpělivosti přetekla. Ten den si pamatuji až moc dobře. Zrovna jsem se studenty probíral Napoleonova tažení, když začal Daniel se svými obvyklými vtípky a když jsem ho napomenul hodil po mě jedno ze svých drahých, značkových, plnících per.“ Karel ukázal na jizvičku nad obočím „A to už bylo i na mě moc. Viděl jsem doslova rudě a ne jenom kvůli krvi z rány. Doslova jsem k němu doběhl a… no řekněme, že takových pár facek ještě nezažil. Pak s brekotem utekl ze třídy a já doučil zbytek hodiny. Když jsem o přestávce kráčel ke sborovně a otíral si kapesníkem krev, věděl jsem, že z toho bude pořádný průšvih a tak jsem si dal asi dva tři panáky, onoho pitiva pirátů, na uklidnění. Kolegyně Havlová, která vyučovala chemii mě zrovna ošetřovala, když se na chodbě ozval křik. Vyběhli jsme ze sborovny a já věděl, kdo je původcem toho řevu dřív, než jsem ho spatřil. Byl to Danielův otec doslova rudý vzteky. Ředitel se ho snažil marně uklidňovat, ale on nechtěl nic slyšet. Nejdřív jsem myslel, že se na mě vrhne nebo tak něco. Namísto toho mi mával prstem před obličejem a řval na mě, že toho budu litovat a že mě zničí. Snad jsem se ani nesnažil bránit. Asi v půlce jeho vysvětlování jakými způsoby, že mě to vlastně zničí, přijela policie, kterou nepochybně zavolal on. Začal jsem tedy znovu vysvětlovat, co se vlastně stalo, když mě jeden z ochránců zákona zarazil, protože ze mě ucítil rum, který jsem do sebe kopnul na uklidněnou. Od té chvíle už nechtěl nikdo nic slyšet. Snažil jsem se jim říct, že jsem si panáky dal až potom co se to stalo, ale bylo to jako mluvit do dubu. Ředitel dal přednost snadnější cestě a to vyhodit mě a předejít tak problémům s Danielovým otcem a jeho vlivnými přáteli. Daniel prohlásil, že ze mě cítil alkohol hned na začátku hodiny a že jsem měl jaksi vratký krok.“ Karel si odplivl na zem a pokračoval. „A pak to teprve začalo. Žádné soudy nebo něco podobného. Prostě mě jen vyhodili z práce a Danielův otec se postaral o to, abych brzo přišel i o bydlení a v tomhle městě nedostal práci ani jako metař. Neměl jsem prostředky na to, abych prostě odjel někam daleko a začal znova a dost možná se mi už ani znovu začínat nechtělo. Skončil jsem takhle. V pětačtyřiceti bez bydlení, práce a velmi často ožralý.“ dokončil své vyprávění.
„Uf.“ vypravil ze sebe Hassan dokonale zaskočený příběhem svého společníka a navíc informací o jeho věku. Byl přesvědčený, že Karlovi je nejméně o dvacet let více.
„Přesně tak. Uf.“ pokýval Karel hlavou.
Několik dalších desítek metrů šli mlčky. Atmosféra, která nastala po dovyprávění Karlova příběhu, byla více než napjatá. Hassan nad tím vším přemýšlel tak intenzivně, že úplně zapomněl na bolavý nos a roztržené obočí, které se hlásilo nepříjemným štípáním i při lehkém závanu větru. Jediné co cítil, byl vztek. Měl vztek na Daniela, kterého ani nikdy v životě neviděl. Vztek na jeho otce a policisty, kteří se určitě mnohokrát nechávali podplatit. Vztek na Dominika. Vztek na jeho kumpány, že ho tak slepě následovali a nikdy jim nepřišlo ani trochu líto těch, které mučili. Ti, které si jejich parta pravidelně podávala, se báli do školy chodit. Místo, kde si mají užívat dětství a mít na něj jen ty nejlepší vzpomínky, změnili ve vězení, ve kterém se každý den spousty dětí třáslo strachy, zda zrovna oni nejsou dnes v hledáčku trýznitelů. Vládnoucí třídy.
Přestávali si vážit sami sebe a považovali se za něco nižšího. Nedokázali se soustředit ve škole na nic jiného, než na vymýšlení ústupových plánů a malování mapek školního areálu, s vyznačenými východy a každou dírou v plotě, kterou by se dalo nepozorované opustit školu, aniž by je kdokoliv spatřil. Nenáviděli se, protože se nedokázali agresorům vzepřít, a uzavírali se do sebe s nadějí, že tak uvnitř udrží poslední zbytečky své řvoucí duše, která se sama snažila nalézt lepší místo k životu.
„Není ti nic, Hassane?“ optal se Karel a zamyšleně si svého malého kamaráda prohlížel.
„Cože? N-ne. jsem v pořádku.“ zalhal Hassan.
„Ale no tak. Vidím, že tě to všechno trápí. A copak bych se ti mohl divit? Prožíváš věci, které by děti prožívat neměly. A přesto je to problém, který lidstvo provází už od jeho počátku. Tak povídej.“
„Nenávidím je!“ řekl Hassan.
„Je? Myslíš ty kluky, co tě šikanují?“
„Ano. Ty taky! Nenávidím všechny co nám tak ubližují.“
„To… je pochopitelné. Ale k dobrému to není.“
„Jak to myslíš? Vždyť nám vědomě ublížili a ani toho nelitují.“ podivil se Hassan.
„Jak víš, že nelitují svých činů? Ano, je pravdou, že existují lidé, kteří mají doslova požitek z bolesti, ať už fyzické či psychické. Ale jelikož teď znám příběh nejen svůj ale také tvůj, domnívám, že to není případ našich mučitelů. Víš, Hassane, je lidskou přirozeností ublížit pro záchranu svou či blízkých a mnohdy litují, i když třeba mnohem později, že to udělali. Je to nekonečný spor a míra lítosti záleží na každém člověku zvlášť. Vem si kupříkladu můj případ. Otec Daniela reagoval velice zuřivě a bez rozmyslu, protože jsem zfackoval jeho syna. Co na tom, že mě jeho syn předtím zranil a choval se nepřípustně už dobu předtím. Vnímal jen napadení svého syna a o ničem jiném v tu chvíli přemýšlet nechtěl. Zničil mě a ukojil tak ten nával hněvu a touhy po pomstě. Ale osobně si myslím, že i když nebyl jistě ve svém podnikání vždy čestný a nepochybně během procesu mého „ničení“ uplatnil několik úředníků, je to v základu dobrý člověk. Slovo „dobrý“ ber jako „průměrný“, neboť v dnešní době, kdy je násilí a nemorální chování mnohdy propagováno, jako správný způsob řešení konfliktu, je třeba trochu poupravit náhled na to co je a není správné. Ostatně, označovat činy a lidi samotné jen za ty zlé a ty dobré, je lenost a slepota. Vždyť je tolik… mezistupňů. Uvedu to na příkladu. Představ si čtyřčlennou rodinu, z níž jedno ze dvou dětí trpí těžko léčitelnou chorobou. Otec má zaměstnání s průměrným platem a jeho manželka je na mateřské. Léčba jejich dítěte je značně nákladná a oni si ji nemohou dovolit, protože přeci jen z mála peněz musí uživit své dvě děti a sebe. Dítěti je čím dál hůř a otec se rozhodně vypůjčit si od lichváře, protože banka jim půjčit, pro malé příjmy, odmítne. Zaplatí léčbu, která má však jen chabé výsledky a je třeba zaplatit léčbu ještě dražší. Lichvář už jim nepůjčí a naopak požaduje zaplatit co nejdříve vypůjčenou částku i s pořádnými a předem smluvenými úroky. Dítěti je opět hůř a hůř, nemají pomalu ani na jídlo a za na dveře neustále klepou pochybné existence, požadující vrácení lichvářových peněz. Otec se rozhodne pro zoufalý čin a rozhodne se vyloupit banku. Opatří si zbraň a skutečně banku přepadne. Hlídač banky se ho pokusí zastavit a zoufalý otec jej postřelí. Hlídač sténá a otec svého činu lituje, ale uvědomuje si, že jeho rodina peníze moc potřebuje. Čin se mu nezdaří a je zadržen policisty. Dostane se před soud a ten jej pošle na několik let do vězení. Média ho představí jako hrozného banditu a nelítostného člověka. Je to podle tebe správné nebo ne? Jde to vůbec vyjádřit těmito slovy? Lze říci, že to správné či nikoliv? Existuje vůbec slovo, pro vyjádření celé situace? Otec Daniela učinil věc podobnou. Cítil, že je někdo z jeho rodiny v ohrožení a rozhodl se hrozbu eliminovat všemi možnými prostředky. Nelze ale o něm prostě říci, že je zlý.“ ukončil Karel svou úvahu a díval se před sebe. Hassan ho sledoval s pootevřenou pusou. Uvažoval nad tím, co Karel říkal a měl dojem, že i když už jeho společník mlčí, jemu teprve v hlavě doznívají poslední slova té úvahy.
„Ale Dominik si přímo užívá to bití. Vidím to na něm.“ odvážil se po chvíli.
„A jak víš, že uvnitř nekřičí o pomoc?“
„Cože?“
„Nechci ti říkat, abys mu vše odpustil a nechal se bít dál. To v žádném případě! Jen prosím zauvažuj. Zabrousím teď do říše domněnek, proto prosím neber mé úvahy o Dominikovi jako fakta.“ požádal ho Karel, načež se podrbal ve vousech, které byly teď, oproti jejich prvnímu setkání, poměrně čisté a učesané. Pak pokračoval.
„Většina dětí ale i dospělých lidí, kteří se uchýlí k šikaně druhých, samo trpí. Co se týče dětí, bývají to někdy problémy s rodiči, kteří je ponižují a bijí, nikdy je nepochválí a dokonce jim vyčítají, že se narodili. Ani si neumím představit, jak to musí dětské srdce drásat. V některých případech nenávidí svůj vlastní život a tu zlost si vybíjí na svých potomcích. Tyto děti si pak svou frustraci a zármutek vybíjejí na ostatních. A pochopitelně, jelikož mají podlomenou sebedůvěru, navíc lidé dají vždy přednost cestě jednodušší před tou obtížnější, si vyberou slabší jedince, nebo útočí na někoho ve skupině. Jindy může být problém v tom, že je agresor sám obětí šikany. Cítí se špinavý a ponížený. Jako by snad přestal býti lidskou bytostí.“ Hassan se při těchto slovech zadíval do země. Karlova poslední slova mu projela srdcem jako nůž. „Poté si vyhledají vlastní oběť. Jakoby si chtěli dokázat, že jsou stále lidmi. Jen upozorním, že se sem opět hodí ona otázka: Lze je pak jednoduše označit za špatné lidi? Samozřejmě není správné ubližovat jakékoliv lidské bytosti, to každému člověku, jenž má všech pět pohromadě, našeptává ten tichý hlásek našeho podvědomí, ale nemělo by býti řešením natisknutí nálepky s nápisem „Špatný“ na čelo viníka a dále se o věc nestarat. Každý člověk v sobě má větší či menší dávku krutosti a každý ji alespoň jednou dvakrát za život vypustí ven. Řekněme, že Dominik může být opravdu nešťastný a vystrašený. Když tě bije, pociťuje, že někdo je na tom hůře a on je pánem jeho osudu. Zní to nechutně a také to nechutné je, avšak je třeba to říci, abych vysvětlil, co mám na mysli. Neomlouvám tím, to co dělá a věřím, že si to v budoucnosti bude vyčítat. Vlastnímu svědomí nelze utéct. Možná, že kdyby mu někdo nabídl pomocnou ruku, kdyby ho někdo vyslechl a pokusil se mu pomoci, tak by zcela přehodnotil své chování a neměl by potřebu léčit se bolestí jiných. Samozřejmě, že možností je více, stačí jen přemýšlet a nevidět vše jen tak, jak diktují ostatní.“
Karel domluvil a opět zavládlo ticho. Hassan se prakticky nechal vést svým tělem a hlavou mu vířily myšlenky. Věděl, že Karel má pravdu, ale zároveň si to nechtěl připustit. Dominik je prostě idiot! Sadistické hovado, které se vyžívá v ubližování jiným, tak to Hassan vždy viděl. Přece nešlo jen tak zapomenout a začít se k němu chovat hezky. Na druhou stranu, proč by to nemohl zkusit? Třeba je Dominik opravdu z těch, o kterých Karel mluvil. Třeba si prochází ještě něčím strašlivějším, než je to co připravuje Hassanovi. Nebo také ne a je to prostě jenom rozmazlený hajzlík, který trápí lidi z dlouhé chvíle. Hassan se zapřísáhl, že až Dominika příště potká, nechá se vést srdcem. To mu vždy radila matka ve chvíli, kdy nevěděl jak dál.
Právě došli do středu celého parku, který zdobila nádherná a velká fontána. Uprostřed ní stála socha muže v rytířské zbroji s mečem pozvednutým k nebi a zdálo se, jako by nebylo nikoho, kdo by ho mohl vyděsit. Hassana tato socha fascinovala od chvíle, kdy tu byl s rodiči poprvé. Otec mu vyprávěl, že zobrazuje rytíře, který podle legendy před staletími vedl hrstku odvážných, proti obrovské přesile nepřátel, aby je zdržel a ženy a děti z nedalekých vesnic mohly uprchnout do bezpečí. Oba společníci se zastavili a hleděli na kamennou připomínku udatného rytíře, který neváhal položit život za ty, jež se nemohli bránit sami.
„Už nikdy.“ zašeptal Hassan.
„Co to?“ zeptal se Karel a podíval se na něj.
„Už nikdy!“ zopakoval Hassan tak nahlas, že sebou několik opodál sedících dívek vylekaně škublo “Už nikdy se neskloním před Dominikem a jeho bandou. A taky nedovolím, aby ubližovali jiným! Ještě dnes požádám rodiče o pomoc. Někdo to řádění musí zarazit!“
„To jsou slova do pranice, hochu!“ zajásal Karel a plácl Hassana po zádech. Ten si všiml, že Karlovy oči zase svítí a jeho krok je čím dál tím víc nejistý. Rum, který po celou dobu jejich rozhovoru popíjel, se začínal hlásit o své právo zamlžit mysl svého konzumenta.
„Jdeme teď hned k nám domů! Pojď se mnou, prosím. To tys mi pomohl si uvědomit, že musím bojovat.“ prohlásil Hassan, ale Karel se zatvářil váhavě.
„Počkej. Přece si domů nemůžeš přivést bezdomovce.“ řekl a rozpřáhl ruce, jako kdyby si myslel, že si ho Hassan ještě pořádně neprohlédl.
„Nepřivedu si bezdomovce.“ odporoval mu Hassan „Přivedu si přítele.“. Karel pomalu spustil ruce dolů a na jeho tváři se rozlil široký úsměv. Pak vyrazili směrem k východu z parku a hned na to na zastávku tramvaje, jedoucí směrem do centra. Karel se snažil cestou za pomocí nasliněného kapesníku alespoň trošku upravit a Hassan se tomu musel smát. Měl teď daleko lepší náladu. Začne bojovat a nenechá po sobě šlapat!

Když přijela tramvaj, Hassan si oddechl, protože lidé na zastávce po nich házeli podezřívavé pohledy a někteří pronesli i několik ne zrovna hezkých poznámek směrem ke Karlovi. Tomu to však očividně vůbec nevadilo. Hassan si nebyl jistý, jestli už byl Karel natolik zvyklý snášet znechucené pohledy a posměšné poznámky, nebo zdali za to mohl alkohol, který zcela viditelně začínal přebírat kontrolu nad jeho tělem i myslí. Usmíval se a oči se mu leskly. Pobrukoval si nějakou melodii a pohupoval se do rytmu. Nebo mu jen prostě dělalo čím dál větší potíže udržet rovnováhu.
Nastoupili do tramvaje a stihli si zabrat dvě poslední volná sedadla přímo za sebou. Tramvaj se rozjela. Hassan hleděl z okénka a v hlavě si probíral dnešní den. Něco mu napovídalo, že se události ještě budou nějak vyvíjet. Možná je to jen podvědomí, které se připravuje na příští setkání s Dominikem. Hassan řekne vše rodičům a řekne jim jen o Dominikovi. Jeho kumpáni samostatně nikdy nikoho nešikanují a proto je třeba je oddělit od jejich vůdce, protože pak se k němu otočí zády, aby se také nedostali do problémů. Musí se na to jít trochu… takticky. Pokud by je obvinil všechny, možná by se domluvili a celé to překroutili tak, že by z toho Hassan nakonec vyšel jako ten špatný. Takhle bude každý z nich rád, že jeho jméno nikde nepadlo a nebudou vůbec vystrkovat hlavy. Snad. Je to složitá otázka, jestli je správné, že z toho ostatní členové té bandy vyváznou nepotrestaní. Ale však ono se jim to jednou všechno vrátí. A kdoví, třeba ještě někdy něco provedou a společně s tím se ozvou i jejich dřívější oběti. Už je za to třeba nebude nikdo moci trestat, ale postačí, že lidé budou vědět, co jsou zač. Teď je hlavní, aby jejich řádění na škole přestalo, a cesta vede přes toho nejhoršího z nich. Když Hassan dříve pomyslel na Dominika a jeho bandu, sevřely se mu vnitřnosti a začal se třást. Nyní se naopak začínal snad i těšit, jak se Dominik bude tvářit, až se mu vše donese. A jestli si to bude chtít vyříkat za pomoci násilí, Hassan bude připravený. Pokusí se to řešit domluvou, protože nemá potřebu se snížit na jeho úroveň, ale je předem jasné, že Dominik bude chtít zasadit ránu stůj co stůj. Jiný způsob asi neznal.
Jeli asi dvacet minut, když se ozvala rána a třeskot rozbitého skla. Hassan se prudce otočil. Karel seděl s hlavou zakloněnou dozadu a otevřenou pusou. Z koutku mu vytékaly sliny. Vedle něj se kutálela malá, prázdná láhev rumu, ze strany na stranu podle toho, kterým směrem zrovna tramvaj odbočovala. Okolo sedící lidé začali brblat a tvářili se zhnuseně, protože se Karel i pomočil. Hassan vyskočil na nohy a začal s ním cloumat.
„Karle!!! Vstávej! No tak!“
„Ten jen tak nevstane. Je na šrot.“ zasmál se jeden pán sedící opodál. Hassan to věděl. Není to poprvé, co viděl opilého člověka.
„Vstávej prosím!“ naléhal Hassan, ale Karel jen cosi zabručel a spal dál. Hassan to vzdal. Sedl si zpět na své místo, dojeli s Karlem až na konečnou. Tam, jak Hassan předpokládal, je řidič vyhodil. Karla spíše vytáhl. Hassan si sedl vedle svého opilého kamaráda na chodník a nepřítomně hleděl do země. Kolemjdoucí jako by se snažili dívat jedním okem před sebe a tím druhým házet opovržlivé pohledy na tu podivnou dvojici.
Uběhla snad hodina nebo dokonce dvě a slunce začalo pomalu zapadat. Za chvíli už ho byla vidět jen polovina a město zaplavily rudé paprsky usínajícího světlodárce. Karel sebou škubnul a prudce se posadil. Chvíli zíral před sebe, načež se otočil a pozvracel. Hassan si pomyslel, že by měl vymyslet nějaký způsob, jak Karlovi pomoci. Jenomže jaký? Zeptá se svého otce. Karel se otočil nazpět a otřel si ústa.
„No to jsem se před tebou moc nepředvedl, že jo?“ zažvatlal a snažil se na Hassana zaostřit.
„S tím si nedělej starosti.“
„Dneska jsem to zase asi trochu přepísk.“
„Spíš víc, než trochu. Měl bys s tím přestat.“
„S čím?“
„S tím rumem.“
„Vždyť to nejni se mnou zas tak hrozný. Jsou na tom lidi i hůř.“
„Přestaň to pít prosím.“ poprosil svého přítele Hassan. „Jsi můj jediný kamarád. Konečně se zase cítím jako člověk a nechci o tebe přijít.“
„Však vo mě nepřijdeš. Klid hochu. Já se s tim nějak poperu.“ Hassan si uvědomil, jak moc se změní Karlova mluva, když je opilý.
„To rád slyším, že se s tím popereš. Tak bys už měl ale konečně začít. Začít se prát! Prát sám se sebou!“
„To si mam jako dát pár facek a začít se škrtit?“ zachechtal se Karel.
„Nech toho! Víš moc dobře jak to myslím! Mě si říkal, že si mám nechat pomoci. Vysvětloval jsi mi, v čem tkví pravá odvaha a sám se chováš jako obyčejný zbabělec!“
„Nebuď drzej!“
„Nejsem drzej! A nikdy už mi tohle neříkej! To mi pokaždé řekne Dominik předtím, než mi dá první ránu! Přestaň utíkat, ty posero! Udělal jsi chybu! Nechal ses ovládnout vztekem a udělal jsi chybu! Dobrá! To se dá pochopit! Ale ty ses nezastavil u jedné! Zdá se mi, že ses prostě rozhodl si pokazit život! Neříkej mi, že člověk s tvým vzděláním a zkušenostmi, by nikde nenašel práci! Ne třeba tady ale v jiném městě! Kdekoliv! Ty ses prostě rozhodl litovat se a nebojovat!“ Hassan teď doslova křičel a byl rudý vzteky. Karel na něj napůl nevěřícně a napůl vyděšeně hleděl a bylo vidět, že ho každé jeho slovo hluboce zasáhlo. Bylo to však nezbytné. Hassan sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale stál teď nad tím starším a silnějším mužem. Poučoval ho o životě a nadával mu do zbabělců. Ale vše co říkal, pramenilo z toho, o čem si dnes celý den s Karlem povídali. „Ty se mi opovažuješ radit, jak mám řešit své problémy? Vždyť děláš přesný opak toho, o čem jsi mi dnes vykládal! Jak se opovažuješ?!?“ křičel dál na svého jediného přítele. Když skončil, oddechoval prudce jako by absolvoval maraton. Karel se najednou postavil a zamračeně se na něj zadíval. Hassan čekal facku, pohlavek nebo dokonce kopanec. Byl zvyklý. Vydrží to. Žádná rána však nepřicházela. Oba na sebe zamračeně hleděli a stáli proti sobě jako dva kohouti.
„Máš pravdu.“ prolomil ticho Karel a Hassan zamrkal „Choval jsem se jako zbabělec. Kázal jsem jedno a dělal druhé. Říkal jsem ti, aby ses postavil svým problémům čelem a sám jsem se před nimi schovával, jak jen to šlo. Je načase, abych se vzpamatoval.“ usmál se. Hassan byl překvapený jak střízlivě je Karel schopný uvažovat, i když se sotva držel na nohou, a v duchu se modlil, aby to všechno nebyly jen opilecké řeči.
„Myslíš… myslíš to vážně?“ zeptal se nejistě. Ve chvíli, kdy na Karla křičel, ho ani nenapadlo, že by jeho slova mohla mít nějaký účinek.
„ Samozřejmě! Už mnohokrát jsem si v opilosti slíbil to a ono a pak jsem vše pustil z hlavy, ale tentokrát to neudělám!“
„Já ti pomůžu! A táta taky! On vždycky pomůže těm, kteří to potřebují a umí si to přiznat. Alespoň tak to pokaždé máma říká.“
„Děkuju.“ zašeptal Karel a Hassan se usmál, jeho přítel mu úsměv oplatil. A nejenom to. Najednou se začal chechtat a rozpřáhl ruce, jako kdyby chtěl snad vzlétnout. Poskakoval z místa na místo a mával zapadajícímu slunci. Radostně křičel a bylo vidět, že ho nová naděje na lepší zítřky rozradostnila jako nic v životě. Každou chvíli skoro spadl na zem, jak byl stále pod vlivem alkoholu, ale to mu nezabránilo skákat dál a křepčit. Hassan se usmíval a uvědomil si, že i on vidí zítřky jasněji, než před pár hodinami. Sledoval svého dovádějícího o mnoho staršího druha a těšil se, až společně změní své životy. Navzdory zapadajícímu slunci, bylo světla víc a víc. Alespoň jemu to tak přišlo.
***

Když o pár dní později ležel Hassan ve své posteli, pokoušel se zrekapitulovat si celý ten významný týden. Ano byl významný, protože mu změnil celý náhled na svět a život v něm. Obočí měl zalepené náplastí, stačilo jen pár stehů, a oko už získávalo svou původní barvu. Co se týče nosu, pan doktor prohlásil, že ten nepotřebuje žádnou zvláštní péči, nebyl naštěstí zlomený.
Ve chvíli, kdy tehdy i s Karlem vstoupili do dveří, nastal doslova poprask. Otec i matka se k němu okamžitě vrhli a úplně zapomněli, že mu chtěli vynadat za tak pozdní příchod. Začali ho ohledávat a neustále se ptali „Co se ti stalo?“ Hassan se jim snažil říct, co že se to vlastně stalo, ale nepustili ho ke slovu. Vše ukončil až Karel, na kterého zůstali oba rodiče vyjeveně zírat, když je hlasitě vyzval, aby se utišili. Společně s Hassanem jim převyprávěl úplně vše a když skončili, Hassanova matka plakala a otec byl rudý vzteky. Okamžitě na mobilním telefonu vytočil číslo ředitelky školy a měl s ní půlhodinový telefonát. Zpočátku bouřlivý, ale hovor ukončil s úsměvem. Prohlásil, že ředitelka je správná ženská a že ho pozvala, stejně jako Dominikovi rodiče, hned na druhý den do školy. Tam vše proběhlo nadmíru dobře. Otec přizval k sezení i Petra a společně uvedli vše do pořádku. Dominikovy rodiče zpočátku svého syna bránili nesmyslnými argumenty a odmítali uvěřit, že by jejich dítě bylo něčeho takového schopné. Když jim však otec ukázal Hassanovi fotografie, které pořídil těsně předtím, než ho matka odvezla k doktorovi, zhrozili se a přísahali, že syna potrestají. Hassanův otec, ač stalé pociťoval obrovský hněv, navrhl, aby si s ním spíše promluvili.
Když se ráno probudil, zůstal jen tak chvíli ležet a zíral do stropu. Přel se chvíli sám se sebou. Nebylo by lepší zůstat ještě pár dní doma? Třeba se na to všechno zapomene. Třeba by opravdu stačilo požádat matku, aby mohl zůstat ještě týden doma. Jistě by svolila. Nebo by mohl počkat dva týdny? Nebo by se rovnou mohl odstěhovat na Jupiter. Ne! Musí tam jít! Dnes! Jak to vlastně je? Považují ho spolužáci teď za uplakánka a žalobníčka? Budou na něj pokřikovat a vysmívat se mu? Není teď pryč i ta nejmenší naděje, že si mezi spolužáky najde přátele? Zavrhnou ho i ti, kteří z područí Dominika trpěli podobně jako on? Dnes to zjistí.
Byl přesvědčen, že jej jeho vlastní pud sebezáchovy bude brzdit, ale do školy dorazil snad rychleji, než kdyby tam na něj čekala bedna plná sladkostí. Hned jakmile prošel školní branou, ozval se Dominikův hlas. Byl sám, snad poprvé za celou tu dobu a zlostně ho probodával očima. Obvinil ho, že je práskač a posera, načež se kolem nich začaly objevovat další děti. Bylo to tak, jak Hassan předvídal. Celá parta se od Dominika odvrátila, aby i na ně náhodou nepadlo podezření či nepřišla nějaká oznámení. Hassan si byl jistý, že se jim jednou vše vrátí. Dominik začal vyhrožovat a byl si jistý, že i tentokrát se jeho oběť bude krčit a prosit. To už však Hassan nechtěl dopustit. Postavil se čelem proti svému trýzniteli a pokusil se s ním domluvit. Řekl mu, že je ochoten mu všechno odpustit a chápe, že má nejspíš nějaký problém. Navrhnul mu, že mu pomůže ho vyřešit, ale ať už se ho nepokouší ani dotknout. Dominika ta slova ještě více rozlítila. Vrhnul se proti Hassanovi, který byl však připraven a než se kdokoliv z okolo stojících stačil vzpamatovat, seděl Dominik na zadku a rukou si tiskl krvácející nos. Hassan se jen otočil na patě a vyrazil k budově školy.
Hned po škole vyrazil domů. Chtěl s otcem dojet pro Karla do ubytovny, kterou mu sehnali a pochlubit se, že je všemu konec. Chtěl mu také povědět o tom, že chtěl Dominikovi odpustit a vše vyřešit bez rvaček. Snažil se uchovat si v paměti ten okamžik, který nastal chvíli potom, co rozbil Dominikovi nos. Seběhlo se kolem něj několik dětí, které ho pochvalně poplácávali po zádech. Poznal v nich ty, které Dominik se svou bandou trýznil ale i ty, kteří vždy jen vystrašeně přihlíželi jejich běsnění, včetně Jakuba. Hassan byl na sebe náležitě hrdý, ale zároveň cítil lítost, že to muselo skončit stejně, jako to začalo. Násilím.
Šťastně rozrazil dveře do kuchyně, kde jej však zarazili v jásotu rodiče. Tvářili se smutně a matka svírala v ruce promáčený kapesník. Posadili ho na židli a sami si sedli každý z jedné strany. Hassan si pomyslel, že se stalo něco moc vážného a srdce mu v tu ránu začalo bušit jako o život. Má snad průšvih, kvůli tomu, že zbil Dominika? Vždyť se přeci jen bránil! Chtějí je snad Dominikovy rodiče žalovat? Vyloučili ho ze školy? Střídavě se díval z otce na matku a nemohl se nadechnout. Bylo mu jakoby měl na hrudi kovadlinu. Jeho rodiče mlčeli a vypadalo to, že nevědí jak začít. Matka mu tiskla ruku a otec ho hladil po zádech, dívali se na sebe a snad beze slov se dohadovali, který z nich to všechno vysvětlí. Hassan začínal být naštvaný. Ať už to proboha řeknou, pomyslel si. Pak se rodiče současně nadechli a konečně promluvili. Po prvních několika slovech si Hassan složil hlavu do dlaní a začal plakat.
Řekli mu, že otec jel dnes pro Karla dřív, aby Hassana společně překvapili. Když tam však dorazil, dozvěděl se od správce ubytovny, že Karel včera v noci spadl pod tramvaj a byl na místě mrtvý. Opilý prý nebyl a neví se, zda tam spadl náhodou či tam skočil záměrně. Hassan si byl jistý, že to byla nehoda a tuto verzi prosazoval celý svůj život kdykoliv někomu o Karlovi vyprávěl.