1.) Setkání

1.) Setkání

Nestíhám, stoly jsou plně obsazené, lidi nedočkaví. Lítám od stolu ke stolu a vyřizuji objednávky...Mám se co ohánět, je parné letní odpoledne a lidé mají chuť na zmrzlinové poháry, chlazené pivečko a stále přicházejí další a další. Rozhlížím se po stolech, kde jsou prázdné sklenice když najednou....! ON! Seděl si tam v klidu pod velkým slunečníkem a culil se na mě. Na MĚ! Znervózněla jsem!
"Kdo to je"?, říkám si.
musela jsem se tím směrem znova podívat. Zase se usmál!! Jsem nervózní, moje ruce se třepou jako pejskové na palubní desce, co má taťka v autě. Snažím se soustředit na práci, nic nezničit a správně kasírovat, ale copak to jde? Jeho pohled mě pálí v zádech. Pořád cítím, že mě skenuje, určitě i hodnotí a kritizuje. Zrovna dnes jsem se skoro nenamalovala, vlasy mám dva dny neumyté, zástěrku špinavou, zkrátka nic uchvacujícího.
Jsem tak nervózní, čeká na obsluhu. Tenhle stůl je můj, ale dnes na něj nemám odvahu. Poraženě a sklesle jdu za Káťou s prosbou, aby za mě vzala stůl číslo 5. Káťa už mě nějaký ten pátek zná a hned jí bylo něco podezřelé. Ještě před tím, než mi kývla na mou prosbu, se šla podívat na příčinu mého stresu. Když se vracela, měla na tváři úsměv od ucha k uchu, kterým mi dala jasně najevo, že v tomhle jedu sama. Ještě než odešla k dalšímu plnícímu se stolu, šťouchla do mě a řekla mi: " schop se, ten kluk je fakt kořen a dívá se na Tebe!"
Katka odběhla a mně zbýval onen poslední neobsloužený stůl. Mezi mnou a panem neznámým byla spletitá cestička židliček, která mě doháněla k šílenství. Raz, dva, tři, JDU! Vykročila jsem si lehkým krokem a snažila se jít nejladněji, jak jen dovedu. Vzdálenost mezi námi se krátila a mně se orosilo čelo. Všiml si, že k němu kráčím a pozvedl hlavu. Už z dálky jsem viděla, jak mě sjíždí očima a prohlíží si mě od shora dolů, dokud na to má patřičný úhel. Poslední stoleček přede mnou a já si v duchu opakovala svoji omílanou frázi "dobrý den, co si dáte"? Měla jsem knedlík v puse, těžko se mi dýchalo, to už jsem ale došla ke stolu, hluboce se nadechla… až jsem si říkala, že to bylo přece jen zbytečně velké nadechnutí. Musela jsem znít jak rodící maminka, protože pan neznámý se začal smát na celé kolo. Tím mi ovšem kuráže moc nepřidal a tak jsem suše vyřídila objednávku a celá dopálená se vracela za pult.
Bylo hrozné tam jít znovu s kofolou, kterou si objednal. Stále a dokola jsem si říkala: "Jani, co Tě nezabije, to Tě posílí". Pohlédla jsem mu do očí a mile se usmála, nechtěla jsem, aby mě měl v paměti jako nepříjemnou zapšklou holku. Velice mě potěšilo, že mi úsměv opětoval a dokonce se zeptal, jak se mám. Byl okouzlující. jeho hnědé pronikavé oči mě probodávaly pohledem.
Jelikož bylo vedro, přišel v krátkých plátěných kraťasích, takže jsem si mohla vychutnat pohled na jeho opálené a svalnaté tělo, byla to euforie. Prohodili jsme pár slov, ve kterých jsem se dozvěděla, že brigádničí jako plavčík na koupališti, které bylo hned vedle naší restaurace.
Zrovna když jsem byla maximálně soustředěná na jeho vyprávění o dnešní nehodě na koupališti, pískla na mě Katka a ukázala velice jasné gesto, že mám okamžitě zvednout zadek a jít jí pomoct. No jo, "zpátky do práce" zamumlala jsem a zvedla se ze židle, tak moc se mi nechtělo odejít. Když už jsem si to mířila k baru, naposledy jsem se otočila, věnoval mi soucitný pohled a pak vytáhl mobil a začal cosi vyťukávat.
To odpoledne jsem se nezastavila. S plavčíkem jsem si už nepopovídala, měli jsme v restauraci takové fofry, že jsme museli povolat ještě jednu brigádnici, která ve všem tom zmatku zkasírovala i MŮJ stůl. Myslela jsem, že ji zabiju.
A takle to bývá, přijde kluk jako z pohádky, všechno probíhá tak nadějně a nakonec to podělá někdo třetí, který za to v podstatě ani nemůže. To je život a my se musíme naučit nezhroutit se z každé blbosti, která nás potká. Jestli mě to mrzí? Tak to si pište! Ten večer jsem nezamhouřila oka, ale potom jsem si řekla, vždyť on když bude chtít, tak zase dojde. 