Má podivnost 3

Čas utíká … a pro mě to je jen ručička na plastovém talíři. Jak nerada se na něj obracím, nerada na něj spoléhám, čekám … nerada se na něj dívám před zkouškou, ale i po ní, když čekám na výsledky. Nerada odsuzuji čas, ale on je toho viníkem, že mnohdy věci nestihnu.
Třeba dnes nestihnu asi všechna resumé, nestihnu ani referáty. A časově se vymluvím na to, že dnes mám svátek. Poohlídnu-li se opět dozadu, před nějakým časem jsem měla krátké vlasy. A poprvé se obarvila na tu nejčervenější červenou, která existuje a objevila se tak mamce přede dveřmi.
Kdysi dávno jsem nosila i zavírací špendlíky na nohavicích a „kanady“.
Na všechno mám vzpomínky. Hromady náramků, nějaké ty fotky a spousta příběhů a básniček z tohoto období. Hledala jsem sama sebe … ve všech koutek světa. A že už je nejspíš konec, nebo se ke konci hledání blížím, jsem pochopila nedávno, kdy jsem si kupovala tenisky.
… nelíbily se mi křiklavě růžové, nelíbily se mi kotníkové, protože růžové by byly špinavé a kotníkové nosí hoppeři a to já nejsem ani omylem. A nelíbily se mi semišové ani se špičatou špičkou. Zkoumala jsem jim podrážky a přemýšlela nad užitím. A nakonec jsem si vybrala bílé s modrým znakem Nike. Na těchto teniskách se kdysi postavila móda kulatých špiček a nevím čeho všeho. A ty teď nosím.
A dřív bych hledala nejspíš cokoliv. A nosila bych kombinace všeho a nikdy bych se v ničem necítila dobře.
Jak jsem se zmínila už, je ze mě trochu panenka. Ale stále ve mně zůstal kus mé rebelské nátury a hlavně bezkonkurenčního prudiče okolí.
… prudím celý svět. Prudím přítele svých kamarádek, prudím rodiče, prudím učitele a někdy i sama sebe. Jsem tak, kde se dějí hádky a kde se děje legrace. Svým slovem ničím názory ostatních.
Můj úžasný smysl pro odbourávání konkurence se opět projevuje a já vím, že na špatných místech. Od malička bojuju s tím, že všude kolem je spousta lidí, co se mají líp, než já. Ale čím to je? No přeci tím, že my jsme nikdy skoro nic neměli, stěhovali se, naši nikdy neměli peníze, věčně nějaké potíže, až nám nakonec exekutoři sebrali dům. A pak jsme jej spláceli a pak taťka pil a jednou se s mamkou dokonce i porval … a pak odletěl do Anglie a tam to po delší době taky stálo za houby, tak se zase vrátil a můj tehdejší přítel mu sehnal práci v jedné restauraci, kde je doteď.
I já jsem tam pracovala, drhla jsem hrnce a nechala si nadávat za směšné peníze, ale, řeknu vám, byla to zkušenost, které nelituji. Vím, kam nechci spadnout. Vím, že nechci skončit za pokladnou v Bille a že nechci prodávat v pekařství, protože lidé, co si přijdou koupit rohlík, jsou občas hovada. A za pokladnou jsou takoví, kteří mě uráží … a já mám pak chuť na ně zakřičet: „Ty huso, já jsem na Masarykově univerzitě, studuju jeden z nejtěžších oborů na Filozofické fakultě!“ ale ještě nikdy jsem to neudělala.
Bylo by to krásné, přijít ke všemu jen tak, náhodou … ale mé já už asi pochopilo, že to u mě tak nepůjde, že to tak prostě nebude. Už jsem to psala, že si všechno musím vydřít. A že je to práce mnohdy skutečně náročná.
… a tak sice na jednu stranu chápu ty, co ve mně vidí jen potvoru, co si jde po svém, ale co má člověk dělat, když za dvacet jedna let života strávil půlku z nich na dřevěném záchodě s elektrikou visící na vlásku, občas vám vypnuli vodu, protože jste ji prostě nezaplatili. Každý by přehodnotil život, každý by hledal to své štěstí a chtěl by být někdo víc, než doposud byl, protože já se často za sebe styděla. A trápily mne neúspěchy, protože ty by být neměly.
Jeden můj profesor řekl, že abychom se mohli setkat s něčím novým, musíme napřed to staré opustit … a měl v tom svatou pravdu.
Už sice bydlíme v hezkém domě a začínáme se chovat jako dospělá rodina, ale ve mně asi navěky bude hrát roli to všechno, co bylo, protože já věci vnímám velmi citlivě a beru si je do sebe na horší časy. Nebo na jiné časy, na budoucí časy … stal se ze mě člověk velmi divný.
Chtěla bych strašně moc dostudovat a být literárním kritikem, editorem … ve volném čase soukromně doučovat …
Nedovedu přemýšlet nad jinou budoucností.
Ale kamarádka mne upozornila nedávno, že si nemám pořád stěžovat. A měla pravdu. Mám v životě i krásné věci. Mám přátele. Mám svých pět holek, svůj „gang“, který bych za nic na světě nedala. A do těch holek patří i jeden kluk.  A mám svůj pokoj, který se rýsuje podle mých představ. A tihle lidé a ten pokoj jsou tady pro mě, vždy, když potřebuji. A pro ně bych snesla modré z nebe a pro ně si čas udělám i o půlnoci.
A všechno to zase sklouzává někam, kam nechci. Přála bych si, aby se tohle mé pitomé životní období už trošičku otočilo a i já spatřila něco víc, než učebnice a autobus …