Romantici nevymřeli

"Kde je žehlička na vlasy?", volá na mě Kikina. "Dole na gauči", odpovídám ji, zatímco si nanáším stříbrné oční stíny. Poslední, co mi zbývá, je řasenka a budu hotová. Sklonila jsem se ke své cestovní brašně a začala šmejdit v hromadě oblečení. Přijela jsem teprve dnes ráno a nestihla si vybalit.

Cítila jsem se skvěle, po půl roce jsem přijela za svou kamarádkou až do Rychnova nad Kněžnou. No, Kika není úplně tak z Rychnova, bydlí nedaleko v malé vesnici Lukavici.

Naparáděná a v krásných šatičkách jsem si to mířila po schodech dolů, ovšem když jsem přišla do kuchyně, málem jsem sebou sekla. Krista napůl zelená seděla nad kýblem a mně bylo hned jasné, jak se věci mají. Skolila ji chřipka. Věděla jsem, co to znamená, na žádnou párty v Hradci Králové dnes nepojedeme, jak jsme si plánovaly. Kristu velice mrzelo, že musí zůstat v posteli, moc se těšila a já také! Aby mi aspoň trochu zvedla náladu, navrhla mi, abych šla s holkami z vesnice na pouťovou zábavu u nich v Lukavici. "No, horší už to být nemůže", říkala jsem si a celá "nadšená" jsem zkontaktovala holky a domluvila si s nimi sraz.

Cestou jsem proklínala všechny svaté a ptala se, co hrozného jsem jim udělala, že mě tak trestají! Mířila jsem k zastávce, kde na mě čekaly nedočkavé kamarádky. Jakmile jsem je spatřila, vztek mě rázem přešel a já je letěla obejmout! Byla jsem šťastná, že se zase vidíme a jsme všechny pohromadě. Po hodině brebentění jsme se vydaly směrem k zábavě.

Už od hlavní cesty se k nám nesly tóny známých melodií a my byly čím dál tím víc nedočkavější. Když jsme došly k venkovnímu posezení, spadla mi pusa. Tak tohle jsem nečekala v žádném případě! Průměrný věk zdejšího osazenstva byl snad tak 40 let! Usadila jsem se s holkami k bočnímu stolu a šla pro pivo. Říkala jsem si "co tu sakra budeme dělat?" vždyť tu nikdo není!! Po hodině stání ve frontě jsem se konečně dočkala zlatavého moku a šla ke stolu. Když už jsem myslela, že horší to být nemůže, muzika spustila sérii ploužáků. To byla rána pod pás - taneční plac se začal pomalinku zaplňovat. Mrkla jsem na hodinky a dumala nad tím, v kolik to tu zabalím, když náhle! Kdosi se objevil za mnou a žádal mě o tanec. Nevěřila jsem svým vlastním uším a dychtivě se otočila. Pocity, které mnou procházely, se nedají popsat, o tanec mě požádal opravdu krásný hoch. Byla jsem v sedmém nebi, ale z pohádky do reality jsem se vrátila hned poté, co mě začal po prvním tanci ošahávat a tlačit na sebe. Je zvláštní, že vás může někdo v jedné minutě zaujmout a v té druhé se zhnusit natolik, že byste si o něj už ani kolo neopřela. S pocitem pohrdání jsem se šla posadit a svěřit holkám. Brzy jsem se ujistila v tom, že jsem ho odhadla velmi dobře, zkoušel to téměř na každou.

Postupem večera nás u stolu začalo přibývat, došla Terčina ségra Adriana s jejími spolužáky z výšky. Hezky popořadě jsme se představili a naše seznámení spláchli zelenou. Teprve až když jsme se usadili, jsem měla možnost prohlédnout si všechny kluky pořádně. Statný Jirka po mé levici na mě působil sympaticky a kamarádsky, taktéž usměvavý Luboš, sedící vedle něj. Když jsem pohlédla na třetího a zároveň posledního kluka - Ondru, naše pohledy se střetly! Bylo to krátké a nečekané. Ve mně to ovšem vyvolávalo nepopsatelné pocity vzrušení a adrenalinu. Jeho žhnoucí oči pálily, hnědé kadeřavé vlasy měl učesané stylem halabala a přesto mu to moc slušelo! Musela jsem se znovu podívat. Tentokrát jsme se na sebe zadívali déle a jakoby spolu hráli hru, kdo dřív uhne.

Muzika hrála na plné pecky a kluci se postupně začali zvedat pro holky k tanci. Potěšilo mě, že ani já nezůstala sedět a šla tančit s Jirkou, byl to fajn kluk, ale co se tance týkalo - úplné dřevo. Bylo mi to vlastně jedno, středem mého zájmu byl někdo úplně jiný. "Jak to, že došel pro Adrianu a na mě se ani nepodíval"? pomyslela jsem si smutně. Po pár písničkách jsme všichni potřebovali trochu oddechu a šli si odpočinout. Večer byl perfektně našlápnutý, bavili jsme se o všem možném, smáli se a já se pořád snažila navazovat oční kontakt s Ondrou. Dařilo se mi! Potíž byla v tom, že seděl na druhé straně stolu, takže jsme si neměli jak popovídat.

Opět přišla série ploužáků a já si strašně přála, aby si Ondra došel pro mě. Nedošel. Přišel pro mě Luboš a vzal mě na parket. Snažil se udržovat konverzaci a bavit mě svými historkami, ale já vůbec neměla pomyšlení na jeho zážitky. Pořád jsem si říkala, "proč pro mě ještě nedošel?" všichni si se mnou zatančili kromě něj! Ve chvíli, kdy začali hrát moji srdeční písničku - vyznání od argemy, zahodila jsem veškeré zábrany, sebrala odvahu a šla ho vyzvat k tanci.

"A nemělo by to být naopak?" zeptal se s úsměvem na rtech. "No, víš, to bych se asi nikdy nedočkala", vrátila jsem úder a cítila se silná. Propletli jsme své ruce a začali se jemně pohupovat do rytmu hudby, bylo to tak hezké, pořád jsem se usmívala, vlastně ani nevím proč, připadala jsem si jako malé dítě, které slaví druhé Vánoce. Písnička skončila příliš brzo a my se šli posadit ke stolu, vyprávěla jsem mu o všem možném. Líbil se mi, měl rozumné názory. Naše "soukromá" debata skončila hned poté, co si k nám přisedli i ostatní a holky mě začaly zpovídat. Využila jsem volné chvíle a skočila si i rovnou na záchod. Jakmile jsem vyšla z kabinky, otřásla jsem se znechuením! Naproti mě stál frajírek, který mě na začátku večera tak drze ošahával! Nemohla jsem se ho zbavit, byl dotěrný a hrubý. Zachránily mě holky, které na mě čekaly za rohem a slyšely, jak zvyšuji hlas.
Další dvě hodiny jsme tančili o106 na parketu, ale s Ondrou už jsem nemluvila a ani netančila, vlastně jsem ho ani neviděla. Když jsme s holkami blbly na písničku "na kolena", Ondra se odněkud vynořil, šel přímo ke mně…a pošeptal: "Jani, mohla bys jít na chvilku se mnou"?

Nedokážete si představit, jak jsem uvnitř křičela radostí a štěstím! Vedl mě na fotbalové hřiště. "Kam mě to vedeš?" ptala jsem se. Až po chvilce mi došlo, že jdeme do míst, kde nesvítí pouliční lampy abychom měli lepší výhled na hvězdy. Před námi se otevřel maličký plácek, na zemi byla rozprostřená deka a u nís dvě skleničky a víno. "Málem jsem sebou švihla" nemohla jsem uvěřit, že romantici stále existují! Poslouchal mě, když jsem mu vyprávěla o hvězdách, jak moc je mám ráda. Musím říct, že to bylo jedno z nejkrásnějších a nejromantičtějších gest, co jsem kdy zažila.

Když jsem se vzpamatovávala z krásného překvapení, zeptal se mě, jestli smí prosit. Cítila jsem, jak všechny nervy uvnitř mě vibrují radostí. Bylo to tak krásné, tančili jsme pod širým nebem a povídali si. Měla jsem pocit, že je všechno tak, jak má být, že mě brzy políbí...Tak moc jsem si to přála...

Zanedlouho nás vyrušily příliš časté a opakované telefonáty od Adriany, všichni už to pomalu balili a chtěli jít domů. Nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit a podřídit se našim milým kamarádům. Byla jsem naštvaná. Sbalili jsme své saky paky a mířili si to k hlavní cestě. Já ve skupince vepředu a Ondra s kluky za námi. Celou cestu jsem si říkala "a to je všechno?", "takhle to má nakonec dopadnout?" NE!
Zastavily jsme s holkami u chodníku a počkaly na kluky. Když se k nám parta přiblížila, viděla jsem, že se Ondra odpojuje a míří rovnou ke mně. Měla jsem husí kůži, tep se mi zrychloval závratnou rychlostí. Vzal si mě bokem a říká: "Jani, chtěl bych Ti něco říct….vlastně bych Ti toho chtěl říct hodně. „Uvidíme se ještě?“ Šla by si se mnou na pizzu nebo na kafe?" "Dáš mi své telefonní číslo?"

"Aaaaaa, samozřejmě, že ti ho dám" pomyslela jsem si a pátrala po svém telefonu. Ruce se mi třásly. Když jsme se prozvonili a měli jistotu správného telefonního čísla, přiblížil se ke mně a objal mě. Bylo to tak hezké a nevinné. V první chvíli jsem si říkala, že mi mohl dát aspoň pusu na tvář – vždycky mi dávají kluci pusu na tvář. celý večer se choval přesně naopak než jak jsem u kluků zvyklá, právě to se mi tak líbilo!