Autorčina dilemata

Usedla do již téměř polorozpadlé točicí židle, automaticky zajela ukazováčkem na bednu počítače a minutu soustředěně hleděla na odehrávající se divadlo na obrazovce. Písmenka. Černo. Načítám windows.

To vše proběhlo před jejími zraky tak rychle, že i blesk by se možná měl stydět.

A navíc, když jsem říkala, že soustředěně, zapomněla jsem zmínit, že tahle soustředěnost sestávala převážně ze schopnosti vidět. Ovšem ta druhá důležitá kvalita, vnímat, jaksi už po těch letech neustále se opakující scény, vymizela.

Konečně se zjevila jí už tak známá úvodní obrazovka, a potom už opět následoval naučený rituál v pořadí postupu: Myš, kurzor, word.

A tu, tu autorka narazila na první problém.

„Je to těžké, co?“ proneslo jedno její já, které se drze usadilo přímo na jejím mozku a ve chvílích tvorby otravovalo a otravovalo.

„Těžké? Co jako?“ odvětila stroze autorka.

„No, přece vrátit se k psaní po takové době.“

„Hmm.“

„To už se zapomene dějová linie, postavy, jejich charaktery…“

„No,“ dívka začala horečnatě mačkat prvních pár písmenek. Ve volné stránce se náhle zjevil název povídky a číslo kapitoly.

„Ale je to dobře, že se tomu zase chceš věnovat.“

„Jo.“

„Totiž, byla by to škoda, nechat to jen tak být. Ale chce to nějaké vysvětlení.“

„Co?“

„No, něco jako: ‚z časových důvodů jsem nebyla schopna tvořit. Možná se stane, že děj nebude navazovat, že se objeví nejasnosti. Vím, že i pro vás bude složité opět se do příběhu dostat, ale snad o tak velkou újmu z neznalosti nepůjde.’ Víš co, musíš to osvětlit.“

Autorka tentokrát neřekla nic. Ale jedna výrazná a viditelná odpověď tu přeci jen byla. Rty se jí stáhly do tenkého, téměř neznatelného, proužku, jak je zevnitř sevřely zuby a její tváře začaly pomalounku červenat. Zatím jen malinko. Bojovala. Napsala první slovo z úvodní věty povídky. Dál se ale nedostala.

„No co? Neříkej, že něco takového třeba nebude. Chce to omluvit se. A to dosti silně. Tohle se přeci nedělá. Navnadit čtenáře prvními díly povídek, a pak to najednou utnout.“

Tváře dívky zčervenaly o malounko více.

„Ne. To od tebe skutečně nebylo pěkné. Ale vůbec ne. Příště si moc rozmysli, co vlastně chceš dělat. Měla bys lépe uvažovat. Neumíš myslet logicky. Když víš, že něco nebudeš stíhat, nepouštěj se do toho! Teď už je pozdě, ale jako poučení pro příště si to vezmi k srdci!“

Prsty na klávesnici náhle ztuhly v křeči. Autorčin pohled zůstal zabodnutý do jednoho jediného napsaného slova. Dech se začal naprosto spontánně zrychlovat a tváře už teď nečervenaly, ale jasně rudly. Na to ale druhé dívčino já nehledělo a stále si vedlo svou.

„Jen se mi opovaž namluvit, že jsi logicky uvažující stvoření. Nejsi. Víš ty vůbec, co jsi provedla? A vidíš se teď? Sedíš před největším strašákem spisovatele, a nejsi schopná ho překonat. A to je to. Ani nebudeš! Musíš si přečíst všechny předchozí díly obou povídek, znovu si projít tvé záznamy a pak teprve možná budeš schopná správně navázat. Dřív ne. Připočti k tomu ještě čas přemýšlení nad pokračováním děje tak, aby byl životaschopný a příliš nebylo poznat, že navazuješ až po několika měsících a.. „

„Tak už dost!“ vzkřikla autorka a křečovité prsty naprosto ve stejnou dobu s jejím výkřikem odmrštily klávesnici pěkných pár centimetrů směrem k obrazovce. Naštěstí nebyly zaznamenány žádné větší škody.

„Necháš toho? Já vím, že jsem udělala chybu! Ano! Vím, že nejsem schopná se donutit do psaní. Do pravidelného psaní. Vím, že čtenáři budou zmatení. A když nad tím tak přemýšlím, já neméně. Ale proboha tě prosím! Nepřipomínej mi to a zmiz!“

„Cože?“

„Jdi pryč, a už se nevracej!“

„Já?“

„Slyšíš dobře, jdi pryč a už se nevracej!“

„Vhrrm!“

„Jdi pryč a už se nevracej!“

„Ne! Tohle na mě neplatí.“

„Prostě vypadni!“

„Tak fajn..“

Prasklo to, udělalo to jedno málo slyšitelné „Puf“ a náhle se místností rozhostilo ticho. Dívka teď už s nasazeným milým úsměvem usedla zpět spořádaně do křesla a znovu zabodla své zraky na to jedno jediné napsané slovo. Ladně rozložila prsty po klávesnici a při tom ještě na chvilku sklouzla pohledem na svůj ukazováček. Opět se neubránila úsměvu. Byl tam. Zlatý a krásný. Stále stejný jako tehdy, nezměněný ani o chlup.

„Je můj,“ špitla pro sebe a s těmi slovy se konečně odhodlala k tomu, pokračovat v textu. A úspěšně. Už v tichu a klidu obsah slibně nabýval.