Starost

Seděla jsme jako socha. Nohy ztuhlé v jedné poloze a prsty rozprostřené nad klávesnicí.
„Neboj, já to zvládnu. Nahodím úsměv a všechno bude fajn,“ napsala jsme jako odpověď po chvíli ticha a uvědomění si co se vlastně děje.
„Ničí tě to. A já nechci, aby ses přetvařovala,“ četla jsme odpověď a v hlase mi zněl hlas mé kamarádky. Hořce jsme se usmála. Kamarádky jsou strašně fajn, jenom vám někdy vidí až do žaludku.
„Někdy se člověk musí spokojit s druhou nejlepší variantou, když tu nejlepší nemůže mít,“ vyťukala jsme tyto slova a cítila jsme pocit viny. Trápí se. Trápí se kvůli mně.
„Neměla by ses s ním nějakou dobu stýkat. Neměla by sis s ním psát! Zničí tě to a to já nechci,“ hlasitě jsme vydechla. Co když měla pravdu, ale co když ne?
„Zlati, ono vím, že se ke mně nevrátí. Vím, že to skončilo a není cesty zpět. Vím to! Viděla jsme budoucnost, která není reálná. Ukázal mi, jak bych jednou chtěla žít, a odešel. Moje smůla. Ale život jde dál,“ psala jsme tyto slova na vysvětlenou a snad jim už i začala věřit. Opakovala jsme si je tak často, že se začínaly stávat mou součástí.
„Zaškatulkovala jsem své city a zakopala je na dvorku a zapomněla místo. Prostě už to není tak jako dříve,“ zalapala jsem po dechu, uvědomujíc si pravdivost napsaných slov.
„Nejsi to ty,“ objevila si záhy odpověď na monitoru a já se musela zasmát.
„Ale co jsme já? Kdo jsem?“ Odpověděla jsme a hned své zbrklosti litovala.
„Promiň, nechci ti přidělávat starosti. Ustojím to, musím. Víš, když ho vidím, nebo když si s ním píšu, je to jiné. Je to jako kdybych našla nějaký klid,“ přiznala jsme a věděla, že to nepochopí.
„Nech toho dříve, než tě to zabije,“ hleděla jsme na daná slova a věděla jsme, že kdybych byla teď s ní, tak by je pronesla tiše. Ne jako radu, ne jako výhružku, ale jako tichou prosbu.
„Promiň, že ti přidělávám starosti. Nezasloužím si takové přátele,“ vyhnula jsme se odpovědi.
„Ale zasloužíš. Ale musíš je někdy poslouchat,“ podotkla a já jsme věděla, že když se setkáme, tak mě bude pozorně pozorovat. Budu cítit její pohled na tvé tváři, a když najde jedinou známku slabosti, tak mě vezme pryč. Ale chci jít? Chci odejít? Chci utéct? Co když jsme silnější, než si myslím?
„Nesmíš se takhle ničit! Nikam to nevede,“ další tiché podotknutí přes zprávu.
„Díky Zlati, ale ustojím to. Musím!“ nadatlovala jsme a už jenom hleděla. Opravdu si nezasloužím takové přátele.
V hlavě mi zazněl Jeho hlas: „Chováš se úplně stejně jako ona, tak proč by sis to nezasloužila?“
Uhnula jsme pohledem a věděla jsem, že toto je něco jiného. Já se starala, protože kdybych to nedělala, tak bych byla uvězněna jenom ve svém životě. Starala jsem se, protože jsme doufala, že když mí nejbližší najdou své štěstí, tak ho aspoň trochu na mě přenesou. Doufala jsme a přesto věděla, že žádné dlouhodobé štěstí se konat nebude. Vždycky je nějak ohraničené a já bohužel nikdy nevím, kdy zazvoní zvonec a má pohádka skončí bez slov: „A žili šťastně až do smrti.“
„Jop, holka, takže nahoď úsměv a zapomeň!“ Poručila jsme si a doufala, že to dokážu dodržet.