Bylo na čase

Bylo na čase.
Úskostně se posadila na židli, před sebe položila papír a pero. Zhluboka se nadechla, zavřela oči. Jen ona, papír a pero. Nic víc. Tyhle tři věci teď tvořili její vesmír. Nádech, výdech, pořád dokola, dokud její hlava nebyla uplně čistá. Žádná myšlenka, prostě nic. Vnímala jen nádechy a výdechy. Tak to bylo správné. Až když byla její hlava čistá, otevřela oči. Cítala se o něco lépe.
Opatrně k sobě přitáhla papír a vzala do ruky pero. Teď byl čas, aby ze sebe dostala všechnu tu bolest, strach, všechny ty protrpené dny. Začala psát a jak psala, stékaly jí slzy po tvářích, ale ona se přesto usmívala. Vracela se zpátky . Prostě jen psala a psala. Nic jí nerušilo, nic jí nemohlo zastavit. Byla jako rychle jedoucí vlak, co má zpoždění a nestaví. Ona měla sakra veliké zpoždění a teď to chtěla dohnat. A podařilo se, teď byla zpátky.
Třesoucí rukou pomalu položila pero zpátky na stůl. Přečetla po sobě každý řádek, který napsala. Nebylo potřeba škrtat, nebylo potřeba nic přepisovat. Bylo to dokonalé. Na tom papíře byl vepsán její život.
A ona až teď pochopila smysl svého života. Pochopila, že všechno to zlé co se jí stalo, bylo vlastně k něčemu dobré.
Opatrně papír složila a dala na hromádku ostatních papírů ve svém stolku. Na té hromádce bylo všechno to, co nikdy nikdo kromě jí neměl číst. Tak to mělo být, byl to jen její papír, tak to ona chtěla, tak to cítila. A poté co už ve své hlavě měla všechno srovnané, vzala si další papír a začala psát o tom, jak jí psaní vlastně pomohlo pochopit poslední měsíce jejího života. O tom, jak jí psaní vlastně zachránilo.