Déšť

„Ale ne! Venku prší,“ zanaříkala jsme, když jsme vyhlédla do temnoty.
„Máš smůlu, nemám tady deštník,“ podotkla kamarádka a já na ní úkosem pohlédla.
„Na co deštník?“ Usmál se druhý hlas a já mu musela dát za pravdu.
„Jop, na co deštník,“ odpověděla jsem a koukala se do temnoty dál.

„Už bych měla jít,“ pronesla jsme smutně. Čas tady ubíhal tak nějak zvláštně. Nikdy tady nebylo nepříjemně. Nikdy jsme odtud nechtěla odejít. Možná to bylo těma lidma, že čas utekl vždycky tak rychle.
„Dám ti to mlíko,“ podotkl On a já se usmála. Naše tichá chvilka souznění.
„Měj se Zlati, a zítra se uvidíme,“ rozloučila jsme se vydávajíc se do vedlejšího pokoje.

„Tak ahoj,“ šeptla jsme a udělal gesto rukama a On pochopil. Náš rituál. Jediné co mi krom přátelství zbylo.
Přitulila jsme se na jeho hruď a cítila, jak mi položil hlavu do vlasů. Nevím, jak reagovalo moje srdce, přestala jsme se o něho starat už dávno. Ale být v jeho náručí, cítit jak mě objímají jeho ruce, být s ním jenom sama, bylo krásné. Zapomněla jsme na celý svět. Všechny problémy byly pro tuto chvíli zapomenuty. A pak, pak přišla realita příliš brzy. Dveře se otevřely a to bylo znamení, že musím odejít.

Procházela jsme se nočními ulicemi a byla jsem spokojená. Ne šťastná, ale ani ne nešťastná. Zvládla jsme další den a ustála jsme to. Můžeme se bavit bez nějaké zášti. Můžeme sedět vedle sebe a téměř se dotýkat lokty. Můžeme cokoliv. Téměř cokoliv. Hořce jsme se usmála sama pro sebe. Nemůžu říct pravdu. Nemůžu být sama sebou po celou dobu, co jsme spolu. Pohlédla jsme na nebe a musela se upřímně usmát. V dálce jsme viděla, jak mraky pročísl blesk a po něm hned další a další. Na tvář mi dopadly první kapky deště a já pokračovala v chůzi.
Jeden spoj, druhý spoj. Mé oblečení bylo máčeno deštěm a mě to nevadilo. Usmívala jsme se. Usmívala jsme se a nastavovala tvář těm kapkám.
„Nechám se tebou obejmout,“ zašeptala jsme a měla co dělat, abych nerozpřáhla ruce a neobjala neznámého tvořeného jenom z kapek deště.
Říká se o mě, že jsme holka do nepohody. Když jsme se teď viděla, tak jsme si uvědomila, že to je i pravda. To zamračené nebe mi dokázalo udržet úsměv na tváři. To zamračené nebe a padající déšť by mě dokázalo udržet v dobré náladě kdykoli a dnes tomu nebylo jinak. Déšť odplavoval všechny starosti a zůstala jenom únava.
Musela jsme se usmát. Dneska budu konečně zase jednou spát klidně.