Tam, na mostě!

Byl krásný podzimní den. Slunce ještě stále hřálo a jediné, co přehlušovalo jeho žár, byl studený větřík, který pomalu a lehce už po několik dní běhal městem. Nic zvláštního se nedělo. Každý si žil svým obyčejným, stereotypním životem a nenechal se od nikoho rušit. Zdálo se, že je tu zase dalších nudných dvacet čtyři hodin.
Za rouškou klidu a pohody se ale skrývalo něco, co mělo na chvíli narušit normální chod města. 

Když šel Laurenc Morthy na svoji pravidelnou dopolední procházku kolem řeky, všiml si podivného muže stojícího u kamenného zábradlí mostu.

Laurence natolik zaujal, že se rozhodl zahodit všechny své zábrany, které mu dávala slušnost,

a začal ho pozorovat. 

Hodnou chvíli se nic nedělo. Muž jen postával, sem tam několikrát přešlápl ze strany na stranu

a hned se zase vrátil k okraji mostu a oddával se pozorování plynoucí řeky.

Potom ale své chování náhle změnil. Vyhoupl se na zábradlí, kde se pohodlně usadil, a otočil se směrem k řece. Zaklonil hlavu a nechával se ozařovat teplými paprsky slunce. Vypadal, jako by se snažil vysát všechnu jejich energii a převzít si ji jen a jen pro sebe. Zdálo se, že se chystá

k něčemu velkému.

Laurenc se zarazil. Neznámý si začal stoupat a zřejmě se chystal skočit do vody.

Byl v tuhle chvíli jediný, kdo si ho všiml, protože na mostě skoro nikdo nebyl. Jen malý hlouček cizinců na druhé straně. Laurenc nevěděl, co má dělat, ale svědomí mu radilo, že nečinně přihlížet by nebylo správné. Proto se bez dalšího rozmýšlení rozkřikl:

"Pane, co to děláte? Zbláznil jste se?"

Muž se na něj otočil. 

"Zbláznil? Ne. To ne."

"Ne? Tak co to sakra vyvádíte?"

"Já nic nevyvádím. Nechte mě, dobře?" odsekl muž a znovu se zadíval do řeky. 

"Neodpověděl jste mi na otázku!"

"A ani na ni odpovědět nehodlám," pokrčil nohy a vyskočil. Pevná půda pod jeho nohama se

v tu chvíli změnila v nic. Jen ve vzduch a prázdnotu. Jako zrychlený film si přehrál celý svůj dosud prožitý život. Naposledy pohlédl nahoru na slunce, na výstavní budovy rozlehlého města a nakonec na vykonavatele zkázy. Řeku. To všechno stačil v jednom jediném okamžiku.

V krátké sekundě, která mu ale teď připadala tak dlouhá. 

Laurenc se v mžiku vyhoupl na okraj mostu. S bušícím srdcem a rozprouděnou krví se pokusil nešťastníka zachytit. Oddechl si, když ucítil jeho ruku. Pevně ji chytl a druhou si pomohl, aby muže vytáhl na most. 

Když stál muž opět na pevné zemi, strčil vší silou do Laurence. Ten se zapotácel. Ač ještě věřil  v rovnováhu, zradila ho. Spadl. A aby toho nebylo málo, auto jedoucí právě kolem si pneumatiky vykoupalo v louži, která na mostě zůstala po nedávném prudkém dešti. Kapičky vody se rozlétly do všech směrů, ale většina z nich si našla své místo na Laurencově kabátu. 

Ani tak ale neztratil duchapřítomnost. Zvedl se, jak nejrychleji to šlo. Sebral všechnu sílu.

Jedním velkým skokem chytl muže, který už znovu běžel ke kraji mostu, a strhl ho zpět. 

"Nechte toho, nechte mě být! Všichni!" obořil se muž na Laurence.

"Mohl byste mi konečně říct, co to děláte?"

"Snažím se sprovodit ze světa."

"A můžete mi vysvětlit, proč to děláte?"

"To je osobní! Neřešitelné, víte? Žádné východisko. Všude jen tma...," mluvil spíše pro sebe.

"Východisko z čeho?"

Muž jen zakroutil hlavou. Opřel se o zeď a obličej si skryl ve svých velkých dlaních.

"Pane, pláčem, nebo sebevraždou nic nevyřešíte!"

"Ale ano. Vyřeším!" odsekl se slzami v očích muž.

"Promiňte mi, ale to se mýlíte. Docílíte tím jen toho, že už to nebudete muset řešit. Ukončíte to nejjednodušším možným způsobem."

"Nejjednodušším?" nešťastník zvedl od pláče červené oči a podíval se na Laurence. 

"Vy asi nevíte, jak dlouho jsem se k tomu odhodlával! Jak dlouho jsem sbíral odvahu!"

"Tím sbíráním odvahy jste ale ztratil spoustu energie, nemám pravdu? Nebylo by lepší, kdybyste ji vyložil na vyřešení problému?"

"Ne, protože je to zbytečné! Všechno jsem ztratil!"

"Všechno? Všechno ne, mladý muži. Neztratil jste to nejcennější. Život. Ten stále ještě máte. A dokud ho budete mít, budete mít i šanci, že najdete všechno ztracené."

"Prosím? Teď vás nechápu. Nebo spíš nechápete vy mě! K čemu mi je život, když nemám nic jiného?"

"K tomu abyste to ,,jiné,, našel."

"Nechte toho, berete mi odvahu."

"Beru? Ne, já vám ji dodávám. To vy sám jste si ji vzal, když jste se rozhodl skočit. Poslouchejte. Vím, že si myslíte, že sebevražda je nejlepší východisko z problémů, ale není tomu tak. Jenom to tak vypadá. Člověk si raději vybere lehčí cestu, kratší a příjemnější, než tu, která bude dlouhá a složitá. Obě vedou k cíli, ano. Ale každá k jinému. Jedna ukončí vaše trápení navždy, ale ukončí také vaši možnost užít si radosti, které by se ještě vašem životě objevily. Ta druhá sice neukončí starosti hned. Ale časem přeci. Zato vám ale umožní, až vše vyřešíte, užít si života. Promyslete si to. Kterou z těch cest se chcete vydat?"

Laurenc ho bedlivě pozoroval. Věděl o každém jeho pohybu a každé jeho reakci.

Celou dobu vydržel být v klidu a duchapřítomný. Nenechal se ničím vyvést z míry.

Jejich pohledy se setkaly. Muž měl teď ve svých očích jiný výraz než předtím, odhodlanější

a živější. Laurenc na nic nečekal a nabídl mu ruku.

Muž se chytl kamenného zábradlí a postavil se. Otočil se a podíval se na řeku.

Chvíli ji nehnutě pozoroval, pak se obrátil na Laurence a chytl se jeho ruky.

Laurenc se usmál a pomalu odcházel společně s neznámým pryč z mostu.