Běh

Automaticky jsem šáhla po zápěstí a stiskla tlačítko znamenající nějakou fyzickou aktivitu. Sluchátka mi pevně držely v uších a já se mohla rozběhnout. Hezky pomalu a zrychlovat. Je to přeci tak jednoduché.
Jedna noha, druhá noha, jedna noha, druhá noha. Přestala jsem poslouchat rytmus hudby a zaposlouchala se do hudby těla. Bylo to lehké. Lehké jako dýchání.
Kdybych se nebála, že si zvrtnu kotník na nerovném terénu, tak zavřu oči a roztáhnu ruce v gestu volnosti. A právě o tu volnost tady šlo. V tuto chvíli jsem byla jenom já a mé nohy a cesta, po které hodlám běžet. V tu chvíli jsem byla volná. Volná jako pták a moje tělo jako by si to uvědomovalo a užívalo si to stejně jako já.
„Únava je jako domácí mazlíček,“ proletělo mi myslí, když se mi ozvaly stávkující plíce. Nebyla to moje myšlenka, ale strašně se mi líbila. Chytila jsem se za bok, ale nepřestávala se pohybovat vpřed.
„Nesmíš jí zkrotit, ale musíš si jí ochočit,“ pokračovala jsem v myšlence a zaháněla bolest. Jsem někde v polovině a to bych chtěla dneska běžet ještě dál než obvykle.
„Je to jenom z kopce a pak už se to dá,“ utěšovala jsem se, ale přeci jenom jsem musela zastavit. Předklonila jsem se a vynadala si, že nedodržovat pitný režim se nevyplácí. Po chvíli jsem mohla pokračovat dál. Mezitím jsem se dostala ke skopci a radostně jsem se vydala dolů. Bok mě přestal bolet a mě napadl šílený nápad.
Nemám kopce ráda. Vždycky mi dělaly problémy. Ale dneska? Dneska jsem pocítila touhu ho vyběhnout. Ne protože jsem musela, ale proto se mi prostě chtělo.
Donutila jsem se zkrátit kroky a najednou jsem byla nahoře. Ani jsem si neuvědomila jak. Bok se neozval, kolena taky ne. Prostě pohodička.
„Zkusím to ještě jednou!“ Zajásala jsem při seběhu. Podruhé už to šlo trochu hůře, ale přeci jenom jsem to zvládla a úsměv na tváři se mi ještě rozšířil.
Teď už jenom zbývalo dokončit okruh. Děsila jsem se ještě toho, co mě čeká. Když jsem se následující kopec snažila vyběhnout poprvé, tak to pro mě znamenalo dalších deset minut chrčet, zatímco jsem se hrabala už chůzí nahoru.
„Koukej se jenom pod nohy. Soustřeď se jenom na své nohy a půjde to. Je to lehké!“ Přesvědčovala jsem se, zatímco jsem vyběhávala do kopce, uskakující před kameny. Běžela jsem a najednou, ani jsem si toho nevšimla, jsem byla nahoře. Nemusela jsem zastavit, nemusela jsem se několik minut vydýchávat. Prostě jsem mohla pokračovat dále.
„Co všechno nezmůže psychika,“ uchechtla jsem se, zatímco mi nohy kmitaly takovou rychlostí, že jsem se divila, že to stačím udýchat. Rozesmálo mě to a opět jsem si uvědomila, proč tady tak ráda běhám.
Byli jsme na vesnici. Kolem polí a lesů bylo roztroušených pár chalup a v takové zimě bylo venku jenom pár bláznů, kteří potřebovali udělat něco kolem domu a ten největší blázen, já. Nikdo mě neslyšel si zpívat, nikdo mě neslyšel, jak se směju jako největší magor. Nikdo se nepodivoval, že je venku asi jenom 10 °C a já jsem jenom v krátkém tričku. Prostě pohodička.
Ani nevím jak, jsem přešla do sprintu a jenom se tomu usmívala. Jde to, prostě to jde a nic na tom není.
Doběhla jsem k domu a vletěla do něho. Odložila mikinu a dovolila si pár doušků vody. A pokračovala dál. Za mnou byl větší okruh a přede mnou ten kratší a bez nějakého výrazného převýšení. Rozběhla jsem se. Úsměv mi na tváři vykouzlil jenom ten pohyb a já jsem pochopila, že abych něco vydržela, tak potřebuju delší rozběh. Uháněla jsem známou trasou a mimoděk se podívala na hodinky. Je za mnou skoro 45 minut. Trasa, kterou jsem chtěla zvládnout za necelých 15 minut, by mi svižnou chůzí trvala asi 40, možná i více.
„Mám 15. To bych si měla pořádně hnout,“ začala jsem se hecovat a najednou se řítila cestou rychlostí největší z dnešního dne. A přesto mi to nevadilo. Uháněla jsem lesem a najednou jsem byla zase u chalupy. Podívala jsem se na hodinky a měla ještě pár minut k dobru.
Když jsem se zastavila, jako kdyby se svět zase roztočil. Najednou jsem začala cítit nohy. Za celou dobu běhu jsem je necítila, ale teď?
„Když tě bolí svaly, tak to rostou,“ vybavila jsem si hlášku kamaráda.
„Jop, to bych musela mít lýtka velikosti mých stehen,“ pomyslela jsem si sarkasticky a pak mi něco došlo. Našla jsem lék na svou špatnou náladu. Lék na všechny nálady krom té dobré. Musela jsem se pohybovat. Rozesmála jsem se, při vzpomínce na některé mé známé, kteří mi vyčítali, že jsem aktivka. Tehdy mi to vadilo a po nějaké době jsem se přizpůsobila jejich kroku. Stala se ze mě lemra.
Ale dneska? Jsem aktivka. Potřebuju pohyb. Potřebuju kolem sebe lidi. A potřebuju se ujistit, že lidi, na kterých mi záleží, jsou v pořádku, i kdyby to šlo na můj úkor.
Zapírala jsem se moc dlouho, ale dneska s tím končím. Prostě až mi bude příště špatně, natáhnu tepláky a staré tenisky a půjdu běhat. A budu běhat tak dlouho, dokud se nebudu usmívat od ucha k uchu a nebudu šťastná, byť jenom na chvíli.