Zavřeno

"Doprdele práce!"
Dvě hodiny ráno, možná už i šílenější ranní hodina, a já tu trčím nad vyzývavě blikajícím prázdným oknem ve Wordu, neschopná cokoliv napsat. Všechen ten vztek, ta bezmoc, ta potřeba se vypsat ze všeho mizernou parodií na poezii mě naplňovala jako jed vpuštěný do žil, připravený vytrysknout zářezem nad loketní jamkou. Veškeré ingredience, které byly třeba byly přítomny, byla tu zášť, byl tu strach, byla tu nejistota, která mi drásala nervy k uzoufání dlouhou dobu. Byla jsem tak přichystaná, byla jsem si tak JISTÁ, že tentokrát to prostě musí vyjít, zase mě zaslepí mimočas a mimorealita a umožní mi utýct do světa paradoxů, podivnejch slovních obratů a myšlenek, nad jejichž tokem na papír nemám sebemenší kontrolu. Obestoupí mě jako sen, jako epileptickej záchvat, jako tranz, ze kterýho mě osvobodí vyblití obsahu svýho mozku anonymním uživatelům internetu, co budou v mých slovech marně nacházet smysl, ačkoliv já sama ho v nich mimo šílenství indiga nedokážu pochytit. Všechno to tam je, ale z nějakýho důvodu to nechce ven. Moje básnický střevo podle všeho chytilo zácpu a odmítalo reagovat na jinak tak účinná projímadla, jakými kdysi bývala hysterie z nemožnosti kontrolovat situaci. Jsem vskutku neuvěřitelně prozaický typ.
A tak tu sedím, naplněná zoufalstvím, kterého se nemůžu standartním způsobem zbavit a marně si snažím narvat do hlavy, že je jen otázkou času, kdy to přijde samo. Jistě, nemůžu to nutit. Chce to trpělivost. Nebetyčnou trpělivost, královskou trpělivost, trpělivost dekadentních umělců, s jakou se prokousávali k asistované sebevraždě, kterou já, pochopitelně, neoplývám ani v nejmenším.
Děsivé jsou vzpomínky na dobu, kdy mě naposledy posedl ten klišovitý pisatelský blok. Spousta z nich je děsivá tím, jak neurčité jsou, jak moc je dokázal rozmlžit démon alkohol, který mě tak ochotně posedl, když mi bylo nejhůř a našeptával, že mi s ním bude líp. Období mého života, které by vydalo na tucet knih čehosi, co nazývám básněmi, zůstalo však opilou rukou nezdokumentováno. Spousta mlhy a vzdálených slov těch, kterým ještě záleželo na tom, abych přežila. A vida, pořád tu sedím.
Nojo, hrozně hezký, jenomže co s tim dál ? Proč vám TOHLE nikdo neřekne v těch posraných hollywoodských bijácích, co nás tak ochotně zásobují kýčovitými happyendy ? Co má člověk dělat dál, když se mu, někdy jen dočasně, ale přece, podaří dostat svou Šílenou pod kontrolu ? Kudy vede cesta, drahý pane Andersone, kudy ? Co člověk dělá poté, co zachrání svět, získá zpět svou ztracenou lásku, přežije rodinnou katastrofu ? Tisíce zbytečných otázek, na které nikdo neumí dát odpověď.
"Snaž se, bojuj, nevzdávej se", takových omšelých frází, co jsem ve své samořečené době temna slýchala. Ok, fajn. A dál co ?
Všechno bude zase "normální" a "v pořádku" a chvíli si člověk pobude ve slastné nevědomosti, neochotě se zamýšlet nad budoucností. Bude si užívat okna, ze kterých najednou proudí sluneční světlo, podporu těch, co ho tahali z průserů dennodenně. Těch, kteří tak rychle zapomenou, co se stalo. Šťastní to lidé. Já to nedokážu. Minulost si za mnou drze hopsá jako přitroublej trpaslík a šťouchá mě do zad krumpáčem, vysmívajíc se mým snahám o lepší život, lepší já, lepší cokoliv. "Tak pojď, pojď se zahrabat pod hlínu, zakopat se na nejhlubší dno, zalít se mořem psychózy, před kterou není úniku!" Směje se mi za zády do očí.
A tolikrát jsem si říkala, že se neotočím. Ach, kolikrát jenom to bylo, nepočítaně, nesčítatelně, nedělitelně bez modula mnohokrát! Tak dlouho bude rýt, tak dlouho pronásledovat, až se stejně podívám zpátky. Zpátky do hlubin věcí, které jsem měla zapomenout, které měly přestat dávat smysl a měly zůstat ležet někde hodně hluboko, i s tím dnem, na které jsem se nikdy neměla vrátit.
Jen krok zpátky a letmý pohled přes rameno.
Jen jednou.

A zkamením stejně jako tenkrát.